Žvaniti fér: číst rozhovor s Danem Bártou není marné

Zpěváka a textaře Dana Bártu oslovil novinář Petr Skočdopole s návrhem, aby vedli rozhovor, z něhož by jednou mohla vzniknout kniha. „…a nakonec přece jen svolil. Ovšem s podmínkou, že nebudeme mluvit, jen si psát. Přes Skype. Nikdy jsem to předtím nedělal a nechtělo se mi ani teď.“ Ale dohodli se a mezi listopadem 2011 a lednem 2013 korespondovali na téma aktuální, politická, ekologická i umělecká, probírali poměry v médiích, v uměleckých sférách i v deštném pralese: „Pak hurá do lesa. Miluju to. Brodit se po kolena ve vodě, sám a jen dávat pozor. Narazit každých pár metrů na něco, co nevím, co je.“

Klid sebevědomí, to zní dobře. Dosahuješ ho? Snažím se, pracuju na tom, někdy se to daří, jindy se to dostaví aspoň na píseň, občas to ze sebe nevydoluju celé týdny. Ale znám ten pocit, přiznávám. To je vlastně chvíle, kdy lze mluvit o štěstí. Vím, co dělám, poslouchám zevnitř i zvenku, jsem stále o krok napřed a nic mne neruší. Přednáším nějakou píseň a buď vydávám tóny, které úmyslně umisťuji, nebo přednáším text a bezděčně mi naskakují obrazy, vždy tytéž, v rychlém sledu, které s textem vůbec nesouvisí, takové zafixované asociace, někdy to uklidňuje, jindy rozesmívá, celé je to napínavé a to vědomí melodie a rytmu je skoro hmotné. Jednám si tak jako už čistě instinktivně a mozek si to tak jako distingovaně pozoruje a já to celé stíhám vnímat, no není tohle alespoň slast, když už ne štěstí?

Výsledný text si uchoval dynamiku rychlých a rázných odpovědí, ale zároveň si uchoval otevřenost vůči čtenáři, stejně jako inspirativní schopnost soustředěné komunikace. Petr Skočdopole píše v úvodu: „Dan je obratný vypravěč, když už se pustí do povídání, ale teprve když píše, vynikne nejlépe jeho pozoruhodný cit pro jazyk, nezvyklé obraty, zkomoleniny a nečekané pointy.“ A sám dotazovaný? „Psaný rozhovor má pro mě výhodu, že při něm nelze používat věci, které jsou součástí mluveného rozhovoru, to znamená, že nemáte k dispozici intonaci hlasu, ani jakékoliv mimoverbální, mimické záležitosti, to znamená, že se to všechno musí vejít do textu - odstínění, ironie, nadsázky a tak dál, co běžně člověk, který se rozhovoru účastní, odečte z tváře, kterou má před sebou, nebo z mimiky.“

Dan Bárta odpovídá pohotově a vtipně. Občas z otázky obratně teče, rozvine ji vlastním směrem. Pokud nechce odpovídat, říká to přímo, bez vytáček. Někdy jsou to téměř náznaky esejů, jindy přiznaně zařazuje část svého textu nebo dopisu. Výsledek je odvážným průzkumem možností rozhovoru, narušením jeho formálních zvyklostí. Ovšem není to samoúčelné, neboť obsah si díky tomu uchoval svěžest i autenticitu.