Nesnadné navracení do Čech, nelehká poezie

Oslavovaná léta první republiky pohltila blížící se hospodářská krize, nástup nacismu, jehož vítězství, byť bylo dočasné, stačilo, aby mladým lidem vzalo, nebo alespoň silně narušilo představy a sny, na které měli zákonité právo.

Sedmnáctiletý mladík byl roku 1941, omylem či náhodou, zatčen. Šel navštívit spolužáka, do jehož bytu vtrhlo gestapo a bez rozlišení odvedlo všechny přítomné. Po návratu zůstala nedostudovanému gymnazistovi značka nežádoucího – první z mnoha – nesložil maturitu, stal se knihkupeckým učněm. Maturoval dodatečně, v roce 1945, a v letech 1945-1949 studoval filozofii a estetiku na FF UK.

Následovala doba, která nepřála ani skutečným básníkům, natož volnomyšlenkářům spoléhající víc na ideály než jakékoliv „panství ideologie“.„Nebyl v socialismu rád,“ vzpomíná Divišův přítel a souputník, Vítězslav Houška, „ale přece jen mu v rozmezí let 1960–68 vyšlo deset básnických knih.“ Ivan Diviš pracoval jako nakladatelský redaktor v Mladé frontě, jeho nadřízeným byl Karel Šiktanc. Jemu napsal Diviš v dubnu 1964 dlouhý dopis a v něm mimo jiné: „Myslím na nás všechny, kluky, na které jde čtyřicítka, co to je za šílenství? Jaký to má všechno smysl? Jak to, že doba z nás činí mrzáky … stojí přede mnou naprostá nutnost změnit životní řadu a v praksi provádět to, co neustále prosazuji svými verši. Proměnu.“

Ale nevlídné dvacáté století nepřálo individualismu a svébytnosti. Dvě totality, z nichž bylo podivné východisko pro nepřizpůsobivé – exil. Do Německa odešel Ivan Diviš v roce 1969. Pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, publikoval v exilových nakladatelstvích. Už z pražského znovunalezeného domova psal Tomáši Edelovi: „V Německu se mně za osmadvacet let podařilo získat pět, slovy pět přátel a vydat tam jednu knihu. Zde jich mám za pouhý měsíc pětapadesát a to přes tři generace.“ Do Čech se Ivan Diviš natrvalo přestěhoval v roce 1997, dva roky před smrtí.

Výbor z korespondence, který vydalo nakladatelství Torst pod názvem Návrat do Čech, sestavil divadelní a televizní režisér Zdeněk Potužil. Bez ambice pořídit kritické vydání, zkrátka shromáždil dopisy, které Diviš posílal přátelům a nakladatelům. Dýchá z nich drsná melancholie, ona „něha můžů“, kterou zmiňuje v citovaném dopise Karlu Šiktancovi.

„Diviše ustát, to nebyla žádná legrace,“ říká Zdeněk Potužil. A z listů, které Ivan Diviš napsal a odeslal v letech 1990–1999 je to zřejmé, unést tolik otevřenosti a upřímnosti, tak velkou vstřícnost a stejně silné zatracení, sinusoidy malosti a velikosti, vroucnost i zášť, jež obvykle mizí s příštím ránem, to není snadné. Podobně jako nelehká je poezie:

Přehlížím-li oblouk, který dal démon opsat mé bytůstce od nevinného kluka do klnoucího starce, přehlížím-li šar ženských, těch bestií a mužů podlců, přehlížím-li Kalvárii své nezemě, kde jsem se narodil a kde jsem potkal plno zavražděných světců, a připočtu-li nevysvětlitelné, přísavku poesie, jíž jsem zůstal neúchylně věren a proto mne nikdy neopustila, přehlížím-li ten okamih od prázdnoty do plnosti k neunešení, neubráním se konstatovat, že to bylo a dosud je absurdní a nespravedlivé dobrodružství, hra kočky s myší překlenutá vesmírem, že to bylo hnusné, ale místy i prozářené dobrodružství, ano dobrodružství plavčíka Ivana k admirálu Divišovi, a slyším plivat osud: Diviš, prdel si vyliž!

8. prosince 1998

Ivan Diviš, Návrat do Čech. Dopisy z let 1990–1999, Torst, Praha 2013