Recenze knihy Zázemí Jany Šrámkové

Opět je o vztazích, ztrátách a nacházení sama sebe. A přece jiná. Autorka se vrací do rodného Vysokého Mýta, ke své evangelické výchově, a především vzpomíná na svoji babičku.

Učili jsme se už na základní škole, že když psala Božena Němcová Babičku, byl to pro ni únik před tíží života. Vracela se do vzpomínek, oživovala, okrašlovala, a tím hledala oporu pro aktuální dění. Literárním vědcům pak zůstalo k prozkoumání, nakolik se evidentně idealizovaná skutečnost promítla do literárního díla, čím je Němcové Babička výjimečná a jakým kouzlem přes generace a dnes už staletí, působí.

Babička je zkrátka „fenomén“ a kterékoliv další psaní o „matce mé matky“ v sobě ponese „punc“ odkazu krásné nonkonformní spisovatelky.

Když o své babičce píše Jana Šrámková, jako by znovu podvědomě spustila ono zaklínadlo. Jenom je „oblečené“ do hávu současného psaní – dozvíme se, že se nedozvíme to, co si autorka předsevzala, ale přesto ji můžeme sledovat při tvorbě a spolu s ní rozmýšlet, co to vlastně vzniká.

Milovaná babička Jany Šrámkové prožila bombardování pražských Vinohrad na sklonku druhé světové války. Dům, ve kterém žila, se částečně zřítil, a tak tu byl lákavý námět pro literární zpracování. To měla v úmyslu i Šrámková, ale zachytit příběh se nepodařilo, látka se vzpouzela, čtenář prvních pokusů se nenadchl. Co zbývá? Psát o psaní, anebo už o úvahách, co a jak napsat. Shrnout dojmy, pocity – cítění a chtění je velkým tématem dnešní literatury – napsat, jak to mělo být, ale kam se vše zvrtlo, že kdesi ve stínu je původní úmysl, ale na jeho půdě, případně vedle něj, paralelně i proti němu, žije cosi jiného. A to – podchyceno, naznačeno – je také výpověď, má též sílu, inspiruje a plní alespoň drobný brožovaný svazek.

Ovšem, musí to být upřímné, otevřené – vidíme ruku autorky, svraštělé čelo, prodiskutované i promyšlené hodiny. A k tomu nevyhnutelné denní starosti – manželství, mateřství, práce, provoz. Výsledek je dynamický, sukcesivní i protichůdný – bez řádu a chronologie, vyhovující době, ve které „není čas“, ale přesto velká touha a nostalgie po mizející epoše našich – jak jinak – babiček – které byly dokonalé hospodyňky, upravené, naondulované, a navíc moudré ochranitelky tepla krbu i potravin, improvizátorky v nedostatku a tiché zákopové bojovnice jistot a pohodlí.

Jana Šrámková píše o babičce, ale nevypráví její příběh. Vypisuje své vidění někdejších událostí, to „jak“ by ona „kdyby“ ona, „tehdy“ ale s dnešní zkušeností. Popisuje nesmíření, své nedostatky a neschopnost dostát ideálu.

Ano, její Zázemí není ani deníkem ani vzpomínkami – jak nás upozorňuje vzadu na obálce – jde o přípravnou práci, čtení z poznámek, z potenciálu možného literárního díla. Je hodně osobní – až se někdy ostýcháme, provázet autorku pocity při setkání s přáteli i rivaly – ale zároveň vědomé si čtenářova pohledu „přes rameno“.

V knize se hodně pláče, a tak nejspíše je toto dílo elegií, žalozpěvem za milé vzpomínky ztraceného dětství. Tím se autorka přiblížila někdejší předchůdkyni. Ale uvědomíme-li si v této souvislosti Babičku Boženy Němcové, má mnohem výraznější a trvalejší literární potenciál. Takový, že ho dosud ani autorky pozdní postmoderny nepřekonaly.