Magazín Klubu Vltava 2006/2

Kaspar Zehnder se v roli nového šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie představil v Praze poprvé v říjnu 2005 a již tehdy jasně ukázal, že v čele tohoto orchestru stanula po Jiřím Bělohlávkovi další osobnost, která si umí stát za svými uměleckými požadavky a svým životní elánem si dokáže získat respekt a také obdiv. Jeho druhé pražské koncertní vystoupení ve Dvořákově síni v lednu 2006 překonalo již tak dosti velká očekávání a bylo kritiky přijato v maximálních superlativech.

Magazín Klubu Vltava 2006/2

Kaspar Zehnder prožívá svou první koncertní sezonu jako šéfdirigent PKF. V Praze si buduje svůj druhý domov, má četné plány a přičteme-li k tomu jeho temperament, dá se očekávat, že v příštích letech velmi výrazně vstoupí do kulturního života nejen Pražanů. Svou uměleckou kariéru začal jako flétnista, ale záhy se začal věnovat také dirigování. První angažmá v roli dirigenta absolvoval jako asistent Charlese Dutoita u Orchestre National de France v Paříži. V letech 1995/96 zároveň působil jako člen Evropské Mozartovy akademie. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem orchestru bernské Akademie umění a v roce 2002 rovněž přijal angažmá jako hlavní dirigent Filharmonie Sibiu. Ve Švýcarsku působí jako umělecký ředitel hudebního festivalu Murten Classics a jako ředitel hudebního oddělení kulturního Centra Paula Klee (Zentrum Paul Klee) v Bernu.

Za svou uměleckou kariéru jste již mnohokrát spolupracoval s různými orchestry střední a východní Evropy. Kromě Pražské komorní filharmonie a angažmá ve filharmonii v rumunském Sibiu jste také dirigoval slovenskou Capellu Istropolitanu a důležité orchestry v Krakově a v Moskvě. Myslíte, že současné orchestry východní a střední Evropy mají nějaké společné rysy? Ať už se to týká podobného zvuku nebo stejných problémů. . .?

Řekl bych, že rozdíly mezi orchestry dnešní východní a západní Evropy nejsou v současné době tak markantní, jako rozdíly mezi státními a soukromými orchestry po celé Evropě. Všeobecně vzato bych se ale odvážil říci, že ve zvuku dnešních orchestrů střední a východní Evropy více cítím určitou tradici hry na nástroje a dobou nezměněný způsob interpretace, při kterém mám podobné pocity, jako když poslouchám některou z těch nádherných historických nahrávek Furtwänglera, Bruno Waltera a dalších. Občas mám pocit, že západní orchestry dnes znějí jako stroje, perfektní, ale někdy studené. Navíc ve Francii, Anglii, Itálii, Nizozemí, Švýcarsku nebo Německu nikdy nenajdete taková jedinečná národní specifika jako v České republice, Polsku, Rusku, Slovensku nebo Rumunsku.

Při jaké příležitosti jste dirigoval PKF poprvé?

Bylo to v létě 2001. Orchestr přijel poprvé koncertovat na festival Murten Classics ve Švýcarsku, kde jsem uměleckým ředitelem. Velmi jsem ocenil, kolik informací chtěli vědět o mně a o festivalu, než přijali pozvání. Dali mi jasně najevo, jak moc jim záleží na kvalitě.

Všichni orchestrální hráči a lidé kolem orchestru jsou velmi rádi, že měli štěstí a v jejich čele opět stanul šéfdirigent, který dává do práce s orchestrem své srdce a má vůdčí osobnost. To je samozřejmě velká motivace pro všechny hráče. Je to poprvé, kdy cítíte takovouto sounáležitost s orchestrem, se kterým spolupracujete?

Nový začátek je samozřejmě vždy stimulující a motivující. Ale nikdy bych se neodvážil říci, že jsou všichni orchestrální hráči ze spolupráce se mnou šťastní. Řekl bych, že všichni jsou velmi vstřícní a velmi pozorně sledují mou práci - a už to je velká naděje a šance. Co se týká štěstí a přátelství, mohu hovořit pouze za sebe. Já jsem s naší spoluprací opravdu spokojený a cítím se s orchestrem velmi propojen již od našeho prvního setkání. Musím ale dodat, že to není poprvé, co k orchestrálnímu tělesu cítím podobný hluboký vztah. Také v minulosti jsem pociťoval velkou sounáležitost k některým orchestrům, které často diriguji. Mám rád, když mohu poznat orchestr lépe z pravidelné spolupráce, než když spolupracuji během týdenního pobytu pouze jako hostující dirigent. Rád s orchestrem prožívám jeho lepší i horší období. Záleží mi na vztahu a není pro mne důležité, jestli je ten vztah stoprocentně pozitivní.

Přišel jste na pozici šéfdirigenta PKF v době, kdy orchestr prožívá významné změny nejen v personálním složení managementu. Mnoho lidí velmi zvědavě očekává další budoucí vývoj orchestru. Na jedné straně může být obtížné zhostit se této funkce právě v tomto období, zároveň Vám to ale dává určitou míru svobody. Máte nyní skvělou šanci posunout vnímání orchestru do nových oblastí vycházejících z Vašich uměleckých cílů. Jak toto období skutečně prožíváte?

Velmi se těším na nový tým. Ale neměli bychom se stát snílky. Nový tým má možná nové nápady, ale problémy řeší stále stejné. Měli jsme a stále máme vážné finanční problémy. Přišli jsme o některé důležité sponzory a jsme v nejistotě, kde a jak bude vypadat naše nové sídlo. Svoboda je hezká, ale nějaká finanční jistota by také neškodila. Cením si každé jednotlivé koruny, která k nám přijde na podporu orchestru. Musím dodat, že můj start v Praze z tohoto důvodu není vůbec jednoduchý. Všechny dobré nápady musí být nejdříve otestovány po finanční stránce a z hlediska jejich možných finančních risků. Bohužel realita je taková, že finanční problémy někdy zablokují uměleckou práci.

Není ale mnoho šéfdirigentů, kteří úzce spolupracují s celým organizačním týmem orchestru. Často se naopak věnují výhradně uměleckým otázkám. Proč je naopak pro Vás spolupráce s managementem orchestru tak důležitá?

Samozřejmě vím, že shánění peněz pro orchestr není moje práce. Ani přirozeně nejsem specialista na propagaci a PR. Na druhou stranu jsem rád, pokud mohu být v přímém kontaktu se sponzory. Také rád informuji management o uměleckých nápadech a chci jim své plány odůvodnit. Každý by měl být informován. Kolem orchestru pracuje v organizačním týmu 5 až 10 lidí, kteří stojí za všemi našimi veřejnými vystoupeními. Nikdo jim ale netleská. Myslím, že je důležité dát najevo svým kolegům v managementu, že si jejich práce vážím, a jak moc je důležité, aby jejich práce byla také dobře vykonána.

Jste zodpovědný nejen za repertoár orchestru, ale také za výběr sólistů a dirigentů. Jakým způsobem vybíráte hostující umělce a co je pro Vás při výběru nejdůležitější? Jak u již známých hudebních hvězd, tak u začínajících mladých umělců?

Objevování nových talentů je nesmírně významné. Proč je tak důležité, aby hostující umělec byl slavný? Musíme přesvědčit publikum, aby nám důvěřovali, že každý náš hostující umělec je skvělý a zajímavý. Nikdy nevíte, jestli se později stane světově slavným nebo známým pouze v určité oblasti. A koho to zajímá? Když už jsme u toho, kdo je vlastně dnes slavný? Stephen Isserlis? Thomas Zehetmair? András Schiff? Pierre-Laurent Aimard? Leif-Owe Andsnes? Natalia Gutman? Rachel Harnisch? Já je považuji za nesmírně zajímavé a slavné umělce naší doby, ale nejsem si jistý, jestli by naplnili Dvořákovu síň Rudolfina bez speciální obrovské propagace. Vždycky naplníte haly s Pavarottim zpívajícím za obrovskou spoustu peněz stále stejné árie po celém světě nebo s orchestry typu "kdo má čas" hrajícími ve dne v noci pouze Novosvětskou symfonii. . . Ale kde je tady nějaký umělecký zájem a kulturní vývoj? Odpověď je - samozřejmě nikde. Z těchto akcí jednoduše bývají velké finanční zisky. Dobře, někdy je i něco takového nutné, ale samozřejmě se nemůžeme podobným přístupem řídit a přijmout ho jako náš hlavní profil, jinak bychom hudbu posunuli na úroveň prostituce!

A co hostující dirigenti PKF? Jste zodpovědný za dramaturgii koncertů také v jejich případě nebo jim naopak chcete dát volný prostor, aby se mohli jako hudební osobnosti lépe projevit ?

To záleží na okolnostech. Někdy je pro mne program a s ním spojené datum na prvním místě. V tom případě se pro takový koncert snažím najít nejvhodnějšího dirigenta. Vždy je potom ještě možné o programu diskutovat a případně udělat drobnější změny. Naopak jsou situace, kdy si přeji k orchestru pozvat určitého dirigenta, a potom musí být celý program navrhován a prodiskutován s ním.

Chcete pod svým vedením orchestr profilovat k určitému vyhraněnému typu, nebo si naopak přejete prohloubit image orchestru jako velmi flexibilního tělesa z hlediska velikosti a různých hudebních stylů?

Pravděpodobně se budu chtít věnovat více modernímu a méně známému a repertoáru. Diriguji profesionálně pouhých 12 let, ale i za tuto dobu jsem se stačil již unavit interpretací stále stejných hudebních děl, ať je to kdekoliv na světě. Nejraději bych dal ta nejznámější díla na pár let do trezoru a potom se k nim vrátil se zcela novým hudebním přístupem. Musím ale přiznat, že z čistě praktických důvodů je někdy dobře, aby orchestr dokázal zahrát na koncertě nějakou standardní skladbu, např. Beethovenovu "Eroicu", bez zkoušek a přitom naprosto skvěle.

Český rozhlas v dubnu natočil Vaší první živou nahrávku z koncertu v rámci úspěšného koncertního cyklu "Krásy dneška", který je zaměřený na interpretaci hudby 20. století. Máte v plánu zavést v tomto cyklu nějaké dramaturgické změny? Poskytnout například větší prostor soudobým českým autorům?

Koncertní cyklus "Krásy dneška" vymyslel Michel Swierczewski (hlavní hostující dirigent PKF, pozn. autora) ve spolupráci s managementem PKF a Francouzským institutem v Praze. Je přirozené, že Francouzský institut musí podporovat interpretaci především francouzské hudby. Pokud bych měl vyslovit svůj záměr a přání, rád bych v tomto cyklu dal zelenou právě současným českým skladatelům. Každý koncert by vlastně patřil jednomu z nich. Během večera by se uvedlo dílo vybraného českého soudobého skladatele, a to ať už skladba existující nebo pro tuto příležitost nově zkomponovaná. Zároveň by si ale každý skladatel v kontextu své hudby dramaturgicky vystavěl celý program koncertu z děl českých či světových skladatelů - od Palestriny po Bouleze. Soudobá hudba mne opravdu velmi zajímá a českou hudbu všech období jsem měl v obrovské oblibě ještě před svým příchodem do Prahy. Takže soudobá česká hudba pro mne znamená syntézu obou mých zálib a budu se jí samozřejmě snažit věnovat co nejvíce a co nejdříve.

A přál byste si provést některá díla vzniklá přímo na objednávku pro PKF?

Zajisté, ale v tuto chvíli se teprve s mnoha českými skladateli seznamuji. Je důležité objednávat nové skladby, ale také je potřeba hrát díla, která vznikla před nějakým časem a znovu o nich diskutovat. Docela dobře si dovedu představit, že v Praze také provedeme nové skladby soudobých zahraničních autorů věnované PKF.

Když jste se po příchodu do Prahy poprvé oficiálně vyjadřoval k novému repertoáru orchestru, zmínil jste se, že kromě zachování úspěšných koncertních programových řad se budete také snažit oživit činnost orchestru zajímavými alternativními projekty. Jaké novinky na Vaše posluchače čekají?

Hovořil jsem již o hudební prostituci: hrát pouze a jedině to, co už publikum zná. Ale můžeme to pojmout i jinak a hrát skladby, které má publikum rádo, aniž bychom vybočili z nároků na dramaturgickou úroveň. Například takový tradiční novoroční koncert - můžete stále hrát Na krásném modrém Dunaji, předehru k Netopýrovi a vybrané Slovanské tance, nebo tato oblíbená díla tématicky propojit i s jinými prvky a vytvoří se tak celý námětově provázaný projekt. Mám velmi rád veselé akce, např. takovou pařížskou "Fête de la musique" - Hudební slavnosti, při nichž celé město tancuje. Také mám moc rád folklorní hudbu Balkánu, latinské Ameriky, Arábie a dalších zemí. Všechny tyto části světa jsou plné originální tradiční hudby, která se dá velmi dobře a zajímavě kombinovat s vážnou hudbou. Domnívám se rovněž, že mnoho klasiků hudby 20. století zůstává ještě stále velmi nedoceněno. Mám na mysli některé Čechy - Schulhoff, Krása, Klein, dokonce i Martinů a Ježek, a to zmiňuji pouze některé z těch, kteří nejsou dostatečně hráni v zahraničí. Jsou tu další světoví autoři - Vladimír Vogel, Hanns Eisler, Kurt Weill, George Enescu, Charles Koechlin, Albert Roussel, Benjamin Britten, Frank Martin, Erich Wolfgang Korngold. . . To jsou z hlediska programu a repertoáru asi hlavní směry, kterým bych se rád v budoucnu věnoval.

Ale já jsem doufala, že se trochu více zmíníte i o dalších Vámi již v médiích zmiňovaných projektech, při kterých - stručně řečeno - chcete přinést hudbu k lidem a nečekat, až lidé přijdou k hudbě. Doslova koncertně vystoupit v místech, kde dnes většina lidí ve svém volném čase žije - v obchodních centrech či v supermarketech. Jedná se o jednorázový projekt, nebo to nadneseně řečeno bude "nová koncertní řada"?

K tomu mohu zatím rozhodně říci, že pokud tento projekt bude mít úspěch, nezůstaneme u jednoho koncertu. Třeba z toho opravdu jednou vznikne koncertní řada s nějakým podobným zábavným názvem jako: "Někdo to rád horké" // "A navíc." // "Speciality PKF" // "Pořady Extra". To je skutečně ještě ve hvězdách. Ještě ani nevím, zda se vystoupení bude konat v nějakém supermarketu nebo obchodním či průmyslovém centru. Co ale vím určitě, že to nebude v Rudolfinu!

I když toto je opravdu velmi svérázný projekt, věřím, že zaujme mnoho lidí, kteří by jinak dle jejich pohledu "na frakouny do Rudolfina" nešli. Nicméně i tak si myslím, že pokud si do budoucna chceme zajistit v koncertních sálech publikum, je potřeba si posluchače také vychovávat. Mám několik přátel, kteří velmi rádi chodí na vaši koncertní řadu pro děti, ale bohužel tyto mladé lidi v době puberty z hlediska jejich zájmu o vážnou hudbu zase ztrácíme. Chystáte podobné koncerty také pro teenagery?

Úplně s Vámi souhlasím. Připravit zábavný program dětem a rozzářit jim oči je velmi hezké a není to ani moc těžké. Přivézt teenagera k Beethovenovi - tak to byste ho asi museli nejdříve přinutit absolvovat takové výchovné koncerty, jaké sir Simon Rattle spolu s Berlínskými filharmoniky připravili ve svém výchovném projektu "Rhythm is it!" (To je rytmus!). Mám kamaráda, jmenuje se Jalalu-Kalvert Nelson. Právě nedávno jsem koncertně předvedl jeho skladbu "NIGHT-NUIT-NACHT-NOTTE", což je kompletně bláznivá a přitom skvělá hudba vystihující různé barvy noci. Je to americký černošský jazzový trumpetista, skladatel, sólista a velmi charismatický člověk. Myslím, že spolu s ním nebo s někým jemu podobným bychom mohli připravit program, který by byl zajímavý také pro teenagery. Takže nejdřív asi seženu kamaráda trumpetistu Jalalu, potom oslovíme teenagery a školy, které by měly zájem o spolupráci, a nakonec bychom jim připravili program na míru.

Dne 5. června se konal konat konkurz na nového ředitele PKF. Abyste mohl uskutečnit všechny Vaše odvážné nápady a plány, potřebujete nejen finance, ale musíte být také podporován managementem a hlavně ředitelem. Jaký by podle Vás měl být nový ředitel PKF? A jaký by měl mít charakter a znalosti?

Rád pracuji s lidmi, kteří jsou upřímní. Každý dělá chyby a když se nějaká stane, není to tragedie. Ale je potřeba si jí přiznat a příště se snažit jí neudělat. V tomto přístupu vidím skutečnou upřímnost. Nový ředitel by měl být ctižádostivý, kultivovaný a měl by být mladší generace. Měl by mít osobní sílu, temperament, hodně energie a motivaci kombinovanou s celkovým optimismem, a také by se měl umět smát. Měl by být dominantní a silný. A samozřejmě by měl mít rád hudbu, a to nejenom Dvořákovu Novosvětskou.

Byla jsem opravdu překvapena při pohledu na Váš koncertní kalendář. Kromě toho, že koncertujete po celém světě jako dirigent a flétnista, jste zároveň uměleckým ředitelem Centra Paula Klee v Bernu a hudebního festivalu Murten Classics. A tak si říkám, a možná nejen já, jak velký díl Vašich aktivit a energie se chystáte věnovat právě PKF?

Stále více a více. Přestal jsem působit na bernské Akademii umění, už jsem také zredukoval svoje aktivity v bernském Centru Paula Klee, svou činnost v Murten Classics festivalu jsem omezil na naprosté minimum a rovněž jsem se naučil říkat "ne" na další přicházející nabídky. Pokud to ale nebude opravdu nutné, nerad bych přestával hrát na flétnu, protože hra na flétnu je pro mne osobně opravdu mimořádně důležitá a mám ji velmi rád.

Všechny tyto projekty Vám ale zároveň přinášejí stále více popularity. Častěji jste zván k interview, nebo musíte stát jako model fotografům. . . Jak celou tuto nezbytnou tvář popularity snášíte?

Jsem narozen ve znamení panny a možná i díky tomuto znamení snáším povinnosti spojené s popularitou celkem dobře. Když jsou otázky inteligentní a fotograf (nebo fotografka) je zajímavá osobnost, tak se mi to dokonce i někdy líbí. . .

Musím se přiznat, že mne ze všech Vašich aktivit ve Švýcarsku nejvíce zajímá Vaše působení v Centru Paula Klee. Kdy jste vlastně s tímto kulturním centrem začal spolupracovat a jaký byl hlavní impuls k jeho vzniku?

Paní Livia Klee-Mayer, manželka syna Paula Klee, Felixe, se rozhodla věnovat městu Bern svou celou kolekci děl Paula Klee. Měla ale podmínku. Chtěla, aby se kolekce umístila ve speciálním muzeu, které by bylo do konce roku 2006 pro tuto událost nově vybudováno. Další důležitá pomoc přišla od Maurice E. Müllera, významného chirurga, který se rozhodl do nového kulturního centra investovat obrovskou finanční částku (80.000.000,- CHF). Bylo opravdové štěstí, že se spolu tyto dvě osobnosti potkaly skutečně v pravý čas. Centrum Paula Klee bylo slavnostně otevřeno v červnu 2005. Já jsem oficiálně začal pracovat jako první vedoucí hudebního oddělení v lednu 2004. A věřte, začal jsem vymýšlet projekty skutečně nad čistým papírem. Je ale pravda, že své první koncepční myšlenky mne napadaly již v roce 2002, kdy jsem se začal zabývat bádáním v oblasti hudby první poloviny 20. století a objevil jsem některá hudební díla současníků Paula Klee.

Co se týká Centra, velmi mne zaujala už samotná stavba a její originální design, který jakoby vnucoval myšlenku, že něco zajímavého se odehrává i uvnitř budovy. . .

Budova je opravdu velmi elegantní. Možná se zdá až moc velká pro umělce jakým byl Paul Klee, který se proslavil hlavně jako malíř miniatur. Máme ale ve vlastnictví celkem 4000 děl Paula Klee a zároveň jich můžeme vystavit kolem 300. To nám dává možnost výstavu stále trochu měnit. Centrum Paula Klee je ale skutečné kulturní centrum, nikoliv pouze muzeum. Najdete v něm sice například tzv. muzeum pro děti, ale v něm každý (děti především) může objevovat a rozvíjet svou kreativitu nesčetnými výtvarnými a jinak tvůrčími způsoby - sám jsem tam byl a velmi jsem si to užíval. Navíc je zde mnoho kongresových sálů a místností, které zároveň umožňují divadelní či taneční představení. A je tam samozřejmě samostatný koncertní sál pro 300 posluchačů.

To jsem ráda, že ho zmiňujete. Když jsem se podívala na programy koncertů, bylo mi jasné, že máte velmi rád multidimenzionální a multimediální projekty, které v Centru často organizujete. Jaká je návštěvnost těchto koncertů?

Sál nebývá vyprodaný vždy; není totiž samostatný, fungujeme v rámci Centra Paula Klee, které je veřejností stále vnímáno spíše jako muzeum než koncertní sál nebo divadlo. Někdy bylo těžké přilákat posluchače také na koncert, ale jsme velmi rádi, že se nám publikum postupně rozrůstá a na koncertech je stále více lidí. Velkou publicitu nám například přinesl zcela vyprodaný zahajovací koncert pianisty Maurizia Polliniho. Je to mimochodem blízký přítel architekta budovy, Renza Piana, a šťastnou shodou náhod je právě tento architekt navíc bývalý pacient investora centra - již zmíněného chirurga Maurice E. Millera. Ale bylo také plno, když s Ensemblem Paul Klee recitoval Bruno Ganz.

Ovlivní nějak Vaše aktivity v Centru Paula Klee stavbu dramaturgie koncertů PKF? Můžeme se také zde těšit na Vaše multidimenzionální a multimediální projekty?

Rád pracuji v různých oblastech. Murten Classics je velice tradiční hudební festival se značně konzervativním programem. Naopak hudební akademie v Bernu mne požádala, abych co nejvíce dirigoval velice moderní a soudobé skladby. Nechci dělat stejnou věc na dvou místech. Jsem si ale jistý, že každá moje činnost může profitovat také z mých zkušeností v jiných oblastech a navzájem se tak podporovat.

Jak vnímáte pronikání nových technologických a mediálních možností právě do světa vážné hudby? Jak na Vás v této souvislosti působí například naše internetová stanice Český rozhlas D dur, která je plně vyhrazena kvalitní vážné hudbě a v květnu oslavila svůj první úspěšný rok?

Přiznávám se, že jsem poměrně velmi konzervativní a staromódní - svůj první počítač jsem si koupil, až když si všichni kolem mne povídali o svých zkušenostech, jestli je lepší PC nebo Mac. . . Fax jsem si koupil, až když už všichni začali komunikovat e-mailem. Rádio bohužel nemám moc času poslouchat, jedině v autě a ráno v koupelně, a na televizi se nedívám, protože ji nemám. Samozřejmě denně čtu noviny. Ale přitom jsem všem novým technickým a mediálním možnostem velmi otevřen, líbí se mi a vítám je. Jenom vždy raději nechám ostatní, ať to za mne nejdříve vyzkouší. A hudba a internet? Musíme všechny technické možnosti využít, ale zároveň není možné následovat každý trend. Možná by v současné situaci bylo dobré udělat si takový pětiletý plán a postupně ho adaptovat na nově přicházející technické možnosti. Co se stanice Český rozhlas D dur týká, opravdu doufám v možnou budoucí spolupráci.

To Vás ale v rámci nových multimediálních možností možná čekají velmi nevšední zážitky! Co byste například řekl možnosti přímého přenosu koncertu, kdy na Vás bude zepředu zaměřena kamera a po internetu si posluchači budou moci užívat nejen koncert, ale také záběr na Vás jako dirigenta tak, jak Vás vidí orchestrální hráči?

Kdysi jsem se nepřímo s podobným projektem setkal při jiné příležitosti. Před třemi lety jsem zahajoval bernské Biennale Stravinského oratoriem Oidipus Rex. Sbor a orchestr byly přede mnou jako při koncertním provedení, scéna se sólisty byla přitom za mnou. Museli jsme všichni pracovat s monitory. Jedna velká projekce mé osoby jako dirigenta byla umístěna v blízkosti publika, takže se stalo, že mne mohlo zepředu sledovat také obecenstvo. Nemám ale rád, pokud se dirigent pasuje do centralistické role. Teď jsem si zpětně vzpomněl na Karajana. Místo pro jeho dirigentský stupínek bylo v sále Berlínských filharmoniků geometricky přesně vyměřováno doprostřed sálu. Chápu, že dirigent zůstává pro mnohé publikum určitým mýtem. Pro hodně lidí může být zajímavé sledovat dirigenta zblízka, ale také to občas zábavné vůbec není. Když dirigujete, podle výrazu hudby se prostě někdy tváříte strašně a máte občas ošklivé grimasy. Když chcete z orchestru dostat absolutní "myší" pianissimo, můžete třeba chvíli vypadat jako myš. Přesto bych asi s podobným projektem souhlasil, ale jsou i jiné zajímavé způsoby, jak ukázat lidem práci dirigenta a orchestru. Například zkoušky orchestru. Vysílat třeba v přímém přenosu, jak se nějaká skladba zkouší a vysvětluje, potom v přímém přenosu poslouchat koncert, a na závěr zorganizovat přes internet diskusní kroužek.

Tak na to všechno asi ten pětiletý plán opravdu budeme potřebovat. Ale pojďme se teď místo plánování budoucnosti zaměřit trochu více na minulost. Proč jste se rozhodl stát se dirigentem?

Ze všeho nejdříve jsem chtěl být kapitán lodi. Pak jsem ale viděl, že nikde žádná posádka ani žádné lodi nejsou, zato několik mých přátel hrálo na hudební nástroje. Tak jsem se rozhodl svá přání zrealizovat v jiné oblasti, trochu praktičtěji. Ale vážně. Začínal jsem jako flétnista, ale flétnový repertoár není příliš velký. Mezi těmi největšími skladateli byli pouze asi tři, kteří se flétně více věnovali: Bach, Debussy a Boulez. Jako dirigent mohu naopak poznávat obrovský repertoár. Navíc rád pracuji s lidmi, kteří ač různí, jsou propojeni jedním společným cílem.

Ale přitom jako flétnista ještě stále velmi často hrajete. A to jak sólově, tak v rámci úspěšného souboru Ensemble Paul Klee. Musí být docela těžké skloubit kariéru dirigenta a flétnisty. Jak to zvládáte?

Hrát na flétnu znamená používat dech a myslím, že je to velmi zdravé. Když hraji, vždy dostanu dobrou náladu. Neznám ve hře kompromisy - když se stane chyba, je to jenom a pouze moje chyba. Hrát například sólově flétnový koncert Nielsena, který jsem právě před pár dny hrál na koncertě, je pro mne stále jeden z nejkrásnějších uměleckých zážitků.

A kdo Vás na Vaší hudební cestě nejvíce ovlivnil?

Vzpomínám na svého prvního profesora Ewalda Körnera, který byl dirigentem opery v Bernu po dobu 30 let. Ale nejdůležitější profesoři pro mne jako flétnistu i dirigenta byli flétnista Aurèle Nicolet a moje matka.

Jedno z Vašich prvních angažmá bylo místo asistenta Charlese Dutoita v Orchestre National de France v Paříži. Byl to prostě první vyhraný konkurz, nebo jste měl do Paříže namířeno?

Chtěl jsem odjet do Paříže. Udělat své první kroky ve velkém městě. Charles Dutoit byl jediný dirigent, kterého jsem v Paříži osobně znal z dob svého mládí, protože kdysi působil jako šéfdirigent v Bernu. Pozval mne, abych mu asistoval během zkoušek a na koncertech. To bylo skvělé. Ale měl jsem hodně času a ačkoliv jsem byl často osamocený, měl jsem možnost studovat, číst a navštěvovat muzea a výstavy. To tehdy pro mne bylo možná důležitější než čas strávený přímo s orchestrem.

Zmiňujete své návštěvy pařížských muzeí a výstav, v Centru Paula Klee jste také obklopen obrazy. Jaký máte vztah k výtvarnému umění a kdo jsou Vaši nejoblíbenější malíři?

Samozřejmě silný. Tak, jako mám rád hudbu 20. století, mám rád také výtvarné umění tohoto období, hlavně moderní klasiky - Picassa, Klee, Cézanna, Matisse a všechny francouzské impresionisty. Ale zároveň musím přiznat, že mám své dva oblíbence, Pierra della Francesca a Iana van Eycka.

A co dirigování opery? Neláká Vás to?

Určitě je důležité mít své sny, a ty co se opery týká, určitě mám. Už jsem měl možnost zadirigovat si Carmen, Rigoletta, Rusalku a také operu Něžná země Aarona Coplanda. Věřím, že někdy v budoucnu na mne čekají takové tituly jako Evžen Oněgin, Bergův Vojcek, Bartókův Hrad Modrovousův, nebo některé opery Mozartovy (ale radši ne tento rok, spíš o něco později.), Janáčkovy, Brittenův Peter Grimas. . .

Která opera je Vaše nejoblíbenější?

Bohéma. Ale přiznám se, že bych někdy také chtěl dirigovat operety a muzikály, hlavně My Fair Lady, West Side Story a další.

Jaká koncertní vystoupení Vás čekají v nejbližší době?

Velmi se těším na své dva další důležité koncerty v České republice, závěrečné koncerty MHF Janáčkův Máj (9. června) a MHF 13 měst Concentus Moraviae (30. června). Potom odcestuji na turné do Francie a počátkem srpna strávím 10 dní v Karpatech v Rumunsku, kde povedu letní soustředění orchestru sestaveného z nejlepších mladých orchestrálních hráčů celého Rumunska. To bude velmi zajímavé. V druhé polovině srpna se budu asi 3 týdny věnovat svému festivalu Murten Classics.

Jste velmi známý pro svůj hluboký vztah k české hudbě, už jste to také zmiňoval. Ale jste zároveň jeden z mála zahraničních umělců, kteří pravidelně hrají českou hudbu také v zahraničí. Proč Vás česká hudba tak přitahuje?

Já nevím. Jednoduše se mi opravdu moc líbí. Když slyším Mou vlast a Prodanou nevěstu, srdce mi prostě skáče. Z hudby pozdního Dvořáka mám při poslechu husí kůži, u Janáčka málem brečím a Martinů mne fascinuje.

Já jsem slyšela hezkou historku, že jste se se svým současným manažerem Davidem Dittrichem setkal právě díky české hudbě. Jak to bylo doopravdy?

Věděl jsem samozřejmě, že rok 2004 byl Rokem české hudby a pro svůj festival Murten Classics 2004 jsem tehdy připravoval program, který by ukazoval českou hudbu a její paralely ve světové hudbě. Například Zelenka - Bach, Mozart - Mysliveček, Haydn - J. A. Benda, Dvořák - Brahms, Debussy - Janáček atd. Chtěl jsem hlouběji poznat český repertoár. V té době jsem se setkal s manažerkou projektu České sny, Evou Dittrichovou, která mi navrhla spolupráci mezi Murten Classics a Českými sny. A tehdy začala velmi plodná spolupráce. V rámci festivalu Murten Classics se uskutečnily některé koncerty projektu České sny. Během nich jsem se samozřejmě také seznámil s ředitelem Českých snů, Davidem Dittrichem, svým dnešním manažerem. Výborná dramaturgie na téma české hudby byla tehdy skvělá vizitka pro mne, koncerty Českých snů v rámci Murten Classics byly, doufám, dobrá vizitka naopak možná zase pro něj.

A jak publikum českou hudbu a české umělce opravdu přijalo?

Výborně! Ještě dnes lidé často hovoří o koncertech Ivy Bittové, Marii Barbary Willi, Martina Kasíka s programem terezínských autorů, o vystoupení Guarneri Tria a jejich provedení Smetany a také o celém janáčkovském cyklu.

Česká republika a Praha se nyní stává Vaším druhým domovem. Ve svém pražském každodenním životě nebudete mít pouze českou hudbu, ale budete obklopen také českými lidmi. Jak si vůbec s Čechy rozumíte?

V zásadě opravdu nemám problém. Někdy mám ale pocit, že Česká republika je příliš vážná a pragmatická země. Vše je tu o penězích. Už skoro jako ve Švýcarsku, a to mne trochu děsí. Co se týká práva a veřejných služeb, pozoruji, že se Češi opravdu chtějí stát dobrými Evropany. Ale neměli by zapomínat, že skutečná hodnota a kvalita jejich života vychází z jejich národního specifika. A to neříkám z pozice Švýcara, který není členem EU. Naopak já si myslím, že Švýcarsko by mělo vstoupit do EU co nejdříve, abychom také mohli sdílet její výhody a mít vliv na celý politický systém v Evropě. Ale jako Švýcar budu zároveň v Evropě vždy hájit své švýcarské kořeny. Jsem vůči Švýcarsku velmi kritický. Snažím se nebýt šovinista, protože jich je ve Švýcarsku docela dost, ale vždy Vám řeknu, že miluji svou vlast a svůj domov. Vždycky mne dojímá, když jsem v Alpách a když v krásné krajině kolem Bernu začíná propukat jaro, jako právě teď. . .

Ale teď ke druhému domovu: uvažujete o vytvoření zázemí v Praze a už se učíte česky?

Mám už vybraný byt a učebnice češtiny na mne čeká na stole. Vlastně je už otevřená. . .

Kam se v létě chystáte na dovolenou? Plánujete více poznávat Českou republiku nebo máte zacíleno do jiných krajů?

Ještě opravdu nevím. Ale asi budeme chodit po Alpách. A potom pojedeme dolů do jižní Francie. Mám moc rád léto v Provence, ale mimo přímořské oblasti. Co se týká České republiky, chystám se ji objevovat více o víkendech během svých pražských pobytů.

Zmiňujete zálibu v Provence, jaké další země máte rád?

Řecko, Itálii, Španělsko. Tyto země mají krásné klima a cennou kulturu. Jako Švýcar z vnitrozemí navíc velmi vyhledávám moře. Nadneseně dodávám, že Debussyho Moře je asi moje nejoblíbenější skladba a mám ji daleko raději než Alpskou symfonii Richarda Strausse.

Mám pocit, že jsem se právě setkala s jedním z nejaktivnějších lidí. . . Jak si dokážete udržovat při všech svých činnostech tak skvělou kondici?

Právě jsem přestal kouřit. Běhám a okolí Bernu je výborné pro jízdu na kole. Blízký Emmental láká na procházky. Navíc bydlíme pouze hodinu od velkých alpských lyžařských středisek. Bohužel letos jsem se ale na lyže nedostal ani jednou. Na druhou stranu, české pivo mi tu vynahradí všechny mé švýcarské sportovní aktivity.

Když jste tak vášnivý lyžař a ve Švýcarsku se ani nedostanete na lyže. . . nemáte v plánu v rámci budování dobrých vztahů s orchestrem zorganizovat také lyžařské víkendové pobyty pro celý orchestr?

Ale klidně, pokud je nebudu muset učit lyžovat.

A co jiný oblíbený český sport? Kopaná například. PKF už svůj fotbalový oddíl samozřejmě má. Budete jeho členem?

Už jsem tam byl jako náhradník. S velkým potěšením. Dokonce jsem dal během jednoho dopoledne dva góly. Ale možná udělali vše proto, abych je bez problému dal, a byli na mne všichni hodní jako na malé dítě, které si šlo poprvé zakopat do míče.

Máte pro svůj nadcházející pražský pobyt nějaké přání?

Přál bych si, abych se za 30 let mohl do Prahy vrátit a vzpomenout si na skvělé roky, které jsem tu strávil.

Já Vám moc děkuji za rozhovor a přeji, ať se Vám Vaše přání splní.

(Ptala se Markéta Vejvodová)