Viktor Dyk – jedna z velkých osobností Umělecké besedy

Do literárního odboru Umělecké besedy vstoupil už v roce 1903, od roku 1915 až do své smrti stál v jeho čele a v desetiletí 1921–1931, které v historii spolku patřilo k těm nejšťastnějším a nejproduktivnějším, byl zároveň i starostou celé Besedy.

Dykovo jméno požívalo v široké veřejnosti značné prestiže, zejména pro básníkův statečný postoj ve službách české národní věci v letech 1. světové války. Tolik to už ale neplatilo pro jeho vyhraněně pravicové, až nacionalistické angažmá v časech samostatného Československa.

Ale i když zdaleka ne všichni členové Besedy souhlasili s Dykem jako politikem a žurnalistou, byl všemi, kdo ho na její půdě poznali, obdivován a milován, a to především pro své mimořádné osobnostní kvality: mravní rytířskost, absolutně nesobeckou obětavost, pevnou věrnost zásadám i lidem, činorodou aktivitu ve službách nadosobním ideálům, a také pro noblesní respekt k odlišným míněním, což všechno byly ovšem přímo ideální dispozice právě pro vedení spolku, založeného na idejích svobodomyslné tolerance i etické kvality tvorby a tvůrců.

A tak to byl zrovna ten „politický reakčník“ Dyk, kdo mj. dal roku 1927 ochotně sál v sídle UB na Kampě k dispozici právě nastupující avantgardní dvojici V+W, aby v něm mohla inscenovat svou, dnes už legendární Vest Pocket Revui, aniž nějak dbal na to, že i on by se snadno mohl stát chutným soustem pro ostrý chrup jejich sarkastického humoru!

Osobnost velkého básníka a člověka Dyka, na niž může být UB právem hrdá, si v jubilejním „besedním víkendu“ připomeneme autorovou zřejmě nejproslulejší lyrickou skladbou Milá sedmi loupežníků. Byla napsána na počátku 20. století, ve vrcholném období autorovy tvorby, a zároveň i na samém počátku jeho blahodárného působení v UB. Vypjatě romantické ovzduší této milostné balady, stejně vzpurnické jako tragické, si i po více než sto letech podržuje mnohé ze své, až magicky působící sugestivity, plné vzrušujících nápovědí a nedosloveností…