Bjarte Breiteig: Mlha. Rekviem

Norský spisovatel Bjarte Breiteig (1974) bývá vnímán jako pokračovatel Kjella Askildsena. Oba spojuje mistrovství poetické stručnosti a umění „nevyslovení sdělovaného“. Absenci, nedostatek či postrádání demonstrují už samotné názvy autorových povídkových sbírek. Jak Fantomové bolesti tak Surogáty odkazují k něčemu, co není.

Breiteig přiznává, že jeho tvůrčí metodou je drobné texty téměř donekonečna přepisovat, až se finální tvar vyloupne jako cibule. Čtenář musí vnímat opravdu pozorně, aby z jakýchsi téměř poznámek na okraj vyčetl skutečnosti v pozadí jednotlivých textů.

Povídky ve sbírce Fantomové bolesti, z níž pochází i vybraná „Mlha. Rekviem“, zachycují zpravidla celkem běžné, ale svým způsobem zneklidňující životní situace. Spisovatel svým vyprávěním vstupuje přímo do děje, situaci i atmosféru dramatizuje a vzápětí vyprávění ukončí tak, že čtenář zůstává s pocitem nedopovězeného, nevysvětleného. Sám autor se ostatně netají tím, že upřednostňuje takového čtenáře, pro něhož příběh nekončí přečtením...