Spisovatelka Ingeborg Bachmannová. S Paulem Celanem plánovala soužití, Max Frisch ji „zašlapal do země“

Vysíláme 14. ledna v 9:00.

K významným programovým počinům letošního Rakouského roku bude určitě patřit repríza více než dvouhodinového pásma, které se věnuje životu a dílu Ingeborg Bachmannové (1926 Klagenfurt – 1973 Řím), rakouské lyričky a spisovatelky, rozhlasové redaktorky ve vídeňském rozhlasu, docentce poetiky na univerzitě ve Frankfurtu.

Od začátku 50. let žila jako spisovatelka na volné noze v Římě, Neapoli a Curychu; do literatury vstoupila roku 1953 básnickou sbírkou Čas na úvěr; po druhé básnické sbírce Vzývání Velkého Medvěda (1956) opouští oblast poezie. Literární kritici ji tento odvrat od poezie k próze nikdy neodpustili, o čemž svědčí i označení „padlá lyrička“, kterým ji počastoval prominentní německý kritik Marcel Reich-Ranicki. Úhelným kamenem její tvorby zůstane ohledávání jazyka a jeho schopnosti odrážet více či méně realitu, které Bachmannová sdílí s filozofem Wittgensteinem.

S básníkem Paulem Celanem plánovala soužití, Thomas Bernhard si ji přál za sousedku, oba ji před uskutečněním společného snu zbaběle opustili; s o mnoho let starším Švýcarem Maxem Frischem pět let bojovala v nerovném vztahu, který našel svůj zakódovaný obraz v jejím románu Malina, zatímco Frisch ji v mužsky narcistní podlosti nediskrétně „zašlapal do země“ ve svém pozdním románu Montauk.TOMÁŠ DIMTER

Pásmo o umělkyni, jejíž jméno nese jedna z nejprestižnějších cen německé literární oblasti, připravil překladatel a germanista Tomáš Dimter, který se v této speciální Příloze bude zabývat i vztahem básnířky k Čechám a také k mužům.

Zvláštní část pořadu tvoří rozhovor s profesorem salzburské univerzity Hansem Höllerem, který je autorem monografie o Ingeborg Bachmannové. Ukázky z díla rakouské spisovatelky čte Daniela Kolářová.

V premiéře jsme pořad vysílali v roce 2003, připravili jsme ho ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem v Praze.