Nevzdávej to a podívej se, co můžeš udělat pro druhého. Příběh kněze Zvěřiny je obrovskou inspirací, říká režisér Miroslav Bambušek
Jak se do člověka propisuje s ním zdánlivě nesouvisející historie? Kde bere sílu udržet integritu, když okolní vzduch otravuje zrůdná ideologie? Komu se ve smrti daří najít a druhým předat světlo? To všechno jsou témata, na kterých staví svou práci divadelní a filmový režisér Miroslav Bambušek. Ve Vizitce o tom mluvil s Markétou Kaňkovou.
V pražském Studiu hrdinů, kde Miroslav Bambušek působí jako kmenový režisér, aktuálně můžeme vidět inscenaci doplněnou moderovanou diskusí Duchovní a totalita – Josef Zvěřina a zápas za duchovní svobodu v komunistických kriminálech a také kus pojmenovaný Moje říše je z tohoto světa.
Tento Bambuškův autorský projekt vychází z díla v Čechách nepříliš známého německého spisovatele a dramatika Wolfganga Borcherta (1921 – 1947). Na jeho osud, respektive unikátní sbírku povídek Smutný studený svět Bambušek narazil náhodou při hledání potenciálních témat u jiných německy píšících autorů. „V Borchertových textech jsem viděl Elfriede Jelinek, Handkeho i Bernharda. To chrlení bylo na poválečném německém psaní zajímavé,“ konstatuje. Do Borchertových myšlenek se zásadním způsobem otiskl šestiletý pobyt na frontě a traumata z kriminálu, kde seděl kvůli odmítání služby. „Když povídky začal psát, zbýval mu rok a půl života. Věděl, že dokapává, a v těch textech bylo všechno. Klíčové je u něj téma smrti, v povídkách se vrací do Německa, kde vidí, že válečná temnota už lidi nezajímá, že chtějí žít normální životy. On přitom s tou temnotou stál za dveřmi. Světlo a radost pak našel právě ve smrti. Když jsem to četl, říkal jsem si: kamaráde, tebe vezmu sem k nám.“
Důležitost zpřítomněných dějin
Temnota vyvěrající z minulosti, respektive z (ne)schopnosti její reflexe je i jedním z témat Bambuškova aktuálního filmu Lidi krve. Týká se poválečných česko-německých vztahů ve vesnici Vitín nedaleko Ústí nad Labem, ovšem odehrává se – netradičně – v současnosti. Bambušek o Lidech krve mluví jako o snímku zpřítomňujícím dějiny. Hlavní postavou je Otto Hille, muž z česko-německé rodiny, dědic dramatických poválečných událostí, o nichž ovšem neví. „K temným kořenům teprve dojde. Temnota, kterou máme léčit, není jen v aktérech událostí, ale i v nás, v naší nejhlubší psýché. Proto jsou to lidi krve,“ vysvětluje. Název filmu odkazuje na stejnojmennou píseň Bambuškovy oblíbené kapely DG 307. Hudbu ke snímku měl původně dělat frontman „dégéček“ Pavel Zajíček, kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům se ale této práce nakonec chopil Tomáš Vtípil.
Miroslav Bambušek ve Vizitce také reagoval na kritiku filmu, která mu vytýkala formální postupy neúnosné pro filmové plátno, a na srovnání s jeho hrou Porta apostolorum z roku 2004. Detailně mluvil i o osudech a odkazech římskokatolického kněze Josefa Zvěřiny, jenž neztrácel zájem o druhé ani ve vězení. Právě on byl inspirací představení Duchovní a totalita. „Jako duchovní obětoval život péči o druhé. Uvědomil si, že dějiny, ve kterých se ocitl, likvidují lidskou duši. Že když jsou lidi pod tlakem, přestanou mít zájem o druhé, zavírají se do sebe a myslí jen na sebe. Všechno tohle věděl a ve svém konání pokračoval dál, i když na něj nasadili deset fízlů. To je velká inspirace pro dnešní dobu. My dnes všechno hned vzdáváme. Chybí nám osobnosti, které by nám dodaly sílu a řekly, že je stále spousta věcí, které můžeme udělat pro druhé.“
Důležitost práce duchovních ve 20. i 21. století chtěl Bambušek původně zpracovat šířeji, z množství načteného materiálu ale nakonec pochopil, že si musí vybrat jen osobnost jeho srdci nejbližší. Na Zvěřinu nakonec padla volba i proto, že „měl přesah do kumštu.“ Příběh jeho i dalších katolických intelektuálů by v budoucnu rád zpracoval ve filmovém projektu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
