To nejlepší z americké poezie. Ponořte se do veršů světoznámých básníků 19. a 20. století

Vůdčí představitel beatnické generace. Co ještě nevíme o poezii Allena Ginsberga?

30. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Allen Ginsberg na snímku z roku 1979

Ginsbergovy verše jsou velmi dlouhé, jakoby biblické, chtěl totiž psát tak, jak lidé myslí. Tedy rychle, ve vizuálních představách i ve slovech. Ve své tvorbě Ginsberg používá volný verš, anaforu (opakování slov na začátku veršů), což je opět starý biblický prostředek, současně pracuje s metodou enumerace, tedy volnou asociací představ. Poslání svých básní často podtrhuje řečnickými otázkami. Reaguje na konzumní společnost, reklamu a proměny svobodné Ameriky.

Jak jsem na tebe myslel dnes večer, Walte Whitmane,
když jsem kráčel postranními uličkami pod stromy, bolela mě hlava
a plaše jsem hleděl na měsíc v úplňku. Utahaný a hladový, poohlížel jsem se po obrazech,
a tak jsem vešel do neónové samoobsluhy s ovocem a snil o tvých
enumeracích!
Jaké broskve a jaké odstíny! Celé rodiny nakupující v noci!
Uličky plné manželů! Ženy u avokád, děti v rajčatech!
– a ty, Garcío Lorco, co tys tam hledal mezi melouny?
Uviděl jsem tě, Walte Whitmane – bezdětného, osamě-
lého starého žrouta – šťourals do masa v mrazáku a po-
kukoval po příručích. Slyšel jsem, jak se jich vyptáváš: Kdo zabil ty vepřové
kotlety? Co stojí banány? Jsi ty můj Anděl?
Chodil jsem za tebou sem tam mezi pyramidami září-
cích konzerv a představoval si, že detektiv, který krám
hlídá, jde za mnou.
Rázovali jsme spolu otevřenými ulicemi, ve své osamělé
fantazii jsme ochutnávali artyčoky, dopřáli si kdejakou la-
hůdku a ani jednou jsme neprošli kolem pokladny.
Kam to jdem, Walte Whitmane? Za hodinu budou za-
vírat. Kterým směrem ukazuje tvůj plnovous dnes večer?

Samoobsluha v Kalifornii, Allen Ginsberg, překlad Jan Zábrana

autor: Hana Ulmanová
Spustit audio