Nebarevné vzpomínky Martina Vopěnky – recenze
O svém dětství prožitém v šedesátých letech minulého století vypráví v knize Nebarevné vzpomínky spisovatel Martin Vopěnka. Hry na dvorku činžovního domu, fronty před obchody nebo žvýkačky s Kačerem Donaldem – jako útržky obrázků se vynořují detaily, které charakterizovaly tehdejší svět. Z kombinace osobního vyprávění a reflexe dobových možností i reálií vznikl příběh, kterému barvy a výraz rozhodně nechybí. Knihu vydalo nakladatelství Práh.
První, co čtenáře nad Nebarevnými vzpomínkami Martina Vopěnky napadne, je provokující název. Charakterizuje tak autor období, do něhož se vrací mezi lety 1963 a 1970? Své pocity nebo popisuje obecný stav? Cožpak mohou být okamžiky vybavující se z dětských let „nebarevné“? Většinou, nebo alespoň v případě, že je dětství vnímáno jako šťastné, i upomínky, které se na tu dobu vyjevují, mají světlejší odstíny. Samozřejmě mnohdy až dodatečně podkreslené zářivějšími barvami. Míra přikrášlení se většinou toleruje. Proč tedy Martin Vopěnka nabízí kresbu „nebarevnou“? Snad aby se právě úžeji dotkl skutečnosti.
Svůj přístup naznačuje v prvních větách Prologu: Osoby, místa i děje v této knize jsou skutečné. Avšak skutečné jenom do té míry, jak mohly uváznout v paměti dítěte… Ačkoliv úhly, vzdálenosti i významy mohou být při tomto zápisu zkreslené, není pochyb o tom, že vyvoláním dávného záznamu získáme obraz, jenž je tehdejšímu, dnes již zaniklému světu věrným zrcadlem.
Vzpomínky Martina Vopěnky působí spíš jako útržky, stránky z náčrtníku, do něhož jako by si zapisoval, zakresloval to, co si chce vybavit, připomenout. Jako by si zatím jen vybíral nebo přepisoval poznámky z deníku, jehož zápisky mají být opěrnými body, soukromými dojmy, ne promyšleným a celistvým sdělením pro budoucnost. Ta opatrnost je velmi sympatická a rozhodně se tím zvyšuje dojem autentičnosti. Rozhodně víc, než kdyby se autor pokoušel o jakoukoliv fabulaci nebo celistvost.
Martin Vopěnka navazuje nitky svých příběhů a dojmů citlivě – i proto je obdivuhodné, jak blízko své čtenáře pouští. Nevytvořil si totiž téměř žádný odstup od minulosti, neřídí čtenářův pohled jen vybraným směrem, takhle si své líčení neusnadnil. Mluví o nejbližších, o problémech a bolestech, otevírá prostor jisté intimity. Ale protože nepřehání a citově nevydírá, nehraje roli otrlého suveréna ani dodatečného soudce, má takový náhled pozitivní účinek. Věříme mu a rozumíme. Vopěnkovi se totiž podařilo zachytit obrysy své doby v poloze pochopitelné i nepamětníkům.
Zdá se – přebereme-li ještě jednou přirovnání k barevnosti dětského světa a vzpomínek – že Martin Vopěnka vybírá fotografie z alba. Jenže pak vypráví o tom, s čím je obrázek spojený: dům, ve kterém bydlel, malý byt, sousedé, nemocná maminka, dominantní otec… A teprve při tom vyprávění, zdá se, sám si také vše třídí, zařazuje a upřesňuje to, co bylo až za nejzazšími vzpomínkami zasuto v paměti. Řečené má možná občas nejistou strukturu, ostatně autor to nepopírá, ví, že mnohdy vyslovuje dojmy, ohmatává nepevné tvary, ale právě způsob, jímž se všeho dotýká, jak jemně svoji mozaiku skládá, je příjemný a jeho účinek o to více přesvědčivý.
Oficiálně jsem byl šťastné dítě, říká ve své knize Martin Vopěnka. A tento status konec konců nijak nebourá, neodhaluje žádné strasti, kterými by prošel, žádná příkoří či týrání. Jenom k tomu „šťastně-dětskému“ obzoru cosi přidal. Samozřejmě pohled dospělého muže reflektujícího vlastní minulost. Ale zároveň jako by poněkud zcelil cézuru mezi někdejší skutečností a tím, co o ní lze s odstupem času vypovědět. A to vykresluje svět jeho Nebarevných vzpomínek ve velmi přitažlivých barvách.
