Nash, Nevinson, Spencer, Gertler, Carrington, Bomberg: Krize brilantnosti, 1908–1922

02936600.jpeg
02936600.jpeg
Dulwichská obrazárna, kterou najdeme v jižní části Londýna, připravila výstavu s netradičně dlouhým názvem: Nash, Nevinson, Spencer, Gertler, Carrington, Bomberg: Krize brilantnosti, 1908–1922.

Expozice představuje tvorbu šestice výtvarníků, jež spojuje studium na proslulé londýnské výtvarné škole – Slade School of Arts – a do jejichž osudů významně zasáhla první světová válka. Netradiční byl také vznik výstavy. Za jejím uspořádáním totiž stojí kniha Davida Boyda Haycocka nazvaná Krize brilantnosti: Pět mladých britských výtvarníků a Velká válka, která vyšla před čtyřmi lety. Jak píše v úvodním slovu vynikajícího výstavního katalogu ředitel obrazárny Ian Dejardin, „recenzentka deníku The Guardian Jenny Uglow tehdy uvedla, že kniha volá po společné výstavě jejich prací“. Nyní tedy přání recenzentky splnila Dulwichská obrazárna. Dodejme, že David Boyd Haycock, který mj. napsal skvělý esej do katalogu výstavy Paul Nash: Živly, jež se v Dulwichi konala v roce 2010, ve své knize vylíčil tvůrčí život výtvarníků Paula Nashe, Christophera Richarda Wynnea Nevinsona, Stanleyho Spencera, Marka Gertlera a Dory de Houghton Carrington. Obrazárna pak k této pětici přidala ještě práce Davida Garshena Bomberga.Proč má výstava podtitul Krize brilatnosti?. Jejich profesor kreslení na Slade School of Arts Henry Tonks totiž vyžadoval – zjednodušeně řečeno – naprostou „brilantnost“ v této výtvarné technice. Jak vzpomínal bratr Stanleyho Spencera Gilbert, který na „Slade“ vstoupil roku 1912, Tonks přirovnával špatnou kresbu k životu ve lži! Ovšem skutečnou – a největší – krizi představovalo pro všechny vypuknutí války v srpnu 1914 a následující roky válečných hrůz.

A nemůže být sporu o tom, že první světová válka významně zasáhla všechny vrstvy britské společnosti. Ani tehdy mladí a nadějní výtvarníci nebyli žádnou výjimkou. Mnozí z nich dokázali svůj nesporný talent prokázat právě v uměleckém ztvárnění hrůz prvního světového válečného konfliktu.

Současná výstava v Dulwichské obrazárně představuje více než 70 prací šestice britských výtvarníků, zapůjčených z veřejných i soukromých sbírek. Jsou tu tak jejich olejomalby, kresby, akvarely a grafiky. Zároveň jsou vystaveny originály jejich soukromých dopisů, různé dokumenty a fotografie, které alespoň částečně připomínají návštěvníkům výstavy vzájemné vztahy šestice umělců a jejich přátel z okruhu spisovatelů (zejména z Bloomsbury Group), vášnivé lásky či dokonce, bohužel, i sebevraždy.

Expozice je rozdělena do šesti částí. První se věnuje raným dílům z let 1909–1913, tedy z dob studií na „Slade“. Další dva oddíly výstavy se ještě vracejí ke „studijním“ pracím a zároveň přibližují jejich prvotiny po opuštění výtvarné školy, jsou tu tak vystaveny jejich grafiky i olejomalby. Další dvě části výstavy se věnují tvorbě v letech válečných, tedy 1914–1918. Opět jsou vystavená díla rozdělena podle výtvarných technik na olejomalby a grafiky. Poslední část pak připomíná tvorbu, vzniklou po Velké válce, tvorbu, jež reflektuje její hrůzy a dozvuky.

Paul Nash (1889–1946) se stal jedním z oficiálních britských válečných malířů. V pátek 16. listopadu 1917, den poté, co jej téměř zabil německý šrapnel, napsal Paul Nash dopis své ženě, v jehož úvodu expresivně líčí své prožitky z jatek první světové války: „Viděl jsem krajinu, která je tou nejhrůznější noční můrou, nevytvořenou přírodou, ale Dantem či Poem. Krajinu příšernou, jednoduše se to vůbec nedá popsat. Těch patnáct kreseb, které jsem tu udělal, ti mohou dát jakousi vágní představu těch hrůz, avšak pouze, když jsi přímo na místě, můžeš vnímat tu hrůznou povahu toho všeho a uvědomit si, čemu naši muži musí ve Francii čelit. Všichni máme jakousi představu, jak strašně to na bojišti vypadá... Ale žádné pero nebo kresba nemohou zprostředkovat tyto scény, jako normálnost bojů, odehrávajících se dnem i nocí, měsíc po měsíci.“ Své osobní prožitky pak vložil do dnes již klasických obrazů, například do Meninské cesty (1919) či Tvoříme Nový svět (1918) – v těchto olejomalbách ztvárnil zpustošenou belgickou krajinu tak, jak ji „vytvořilo“ dělostřelectvo... Paul Nash, který byl ve třicátých letech minulého století jednou z vůdčích osobností britského surrealismu, působil jako oficiální válečný umělec i během druhé světové války. Tehdy vytvořil zřejmě své nejznámější dílo – Bitva o Británii (1941).

Christopher Richard Wynne Nevinson (1889–1946) zazářil na britském výtvarném nebi jako kometa. Ve své době byl považován za největšího britského malíře první světové války, ale brzy poté jeho hvězda pohasla. Nevinson se narodil ve středostavovské rodině v londýnské čtvrti Hampstead. Oba jeho rodiče byli spisovatelé, otec působil jako dopisovatel v Búrské válce. Ve svých výtvarných začátcích si pohrával s mnoha malířskými technikami, inspiroval se díly francouzského malíře Maurice Vlamincka i génia výtvarného umění dvacátého století – Pabla Picassa, jeho „modrým obdobím“ i kubismem. V roce 1914 ale na něj futurismus zapůsobil natolik, že se stal hlavním anglickým mluvčím a spojencem zakladatele tohoto směru, Itala Filipa Tommase Marinettiho. Byl také spoluautorem futuristického manifestu Životodárné anglické umění. „Válka je dárcem zdraví“, proklamovali angličtí futuristé. Z tohoto omylu však Nevinsona vyléčila válečná pole ve Francii, kde sloužil jako řidič sanitky. Vše včetně malování se pro něj tehdy změnilo! Obrazy, jež namaloval v letech 1914 až 1917, dokazují, že byl skutečně jedním z mála malířů, kteří věrně ztvárnili hrůzy tehdejšího světového válečného konfliktu. Jeho práce, zobrazující bezútěšný život vojáků v zákopech, bolest a utrpení na obvazištích a v lazaretech i zkázu měst a jejich nevinných civilních obyvatel, byly vystaveny v roce 1916 v londýnské Leicester Gallery a setkaly se s nebývalým ohlasem nejen u výtvarných kritiků, ale i u veřejnosti. Stejný úspěch měla i jeho výstava, uspořádaná o dva roky později. První světová válka skončila, a i když Nevinson žil a tvořil téměř dalších třicet let, jeho jméno pomalu upadalo v zapomenutí. Jsou však Nevinsonova poválečná díla skutečně zavrženíhodná? Nikoliv, jen byla zřejmě zapomenuta. Jeho práce z přelomu desátých a dvacátých let odhalují duši New Yorku, z kterého se tehdy pomalu klubala jedna ze světových metropolí. Objevil také poetiku některých londýnských zákoutí, méně úspěšně se pokusil vniknout do tajů pařížského života. Ve třicátých letech vytvořil několik symbolických obrazů, kterými chtěl vyjádřit beznaděj i neustále hrozící válečné běsy. Jeho olej Dvacáté století, který maloval v letech 1932 až 1935 a jehož ústředním motivem je postava, připomínající Rodinova Myslitele, obklopeného vojáky s nasazenými bajonety, dělníky s rudým praporem nad hlavami a mrakodrapy před nimiž letí zlověstné aeroplány, sice nepatří k jeho nejlepším dílům, přesto však dobře vystihuje jeho názor na lidské hemžení v prvních třiceti letech minulého století. Pozornosti návštěvníků současné výstavy by neměl uniknout Nevinsonův autoportrét z roku 1911. Malíř v něm nereflektuje představy futuristického rebela, ale stylizuje se spíše do podoby starých mistrů, Botticellim počínaje a Goyou konče. Jeho klidná tvář, jak si ji sám ztvárnil, jakoby přicházela z minulých století…

02936592.jpeg

Stanley Spencer (1891–1959) se narodil v malém městečku Cookham-on-Thames v nábožensky a hudebně založené rodině. Základní vzdělaní získával převážně v domácím prostředí. Sám své dětství a mládí v Cookhamu nazval jako „ráj na zemi“. Na „Slade“ měl proto jednoduchou přezdívku – Cookham. V létě roku 1915 nastoupil ke zdravotníkům, do Royal Army Medical Corps. O rok později se dobrovolně přihlásil ke službě na Balkánu, kde bojoval jako pěšák. Právě na základě této zkušenosti vznikly mnohé jeho silné obrazy. Pět měsíců před svou smrtí byl povýšen do rytířského stavu.

02936591.jpeg

Mark Gertler (1891–1939) se sice narodil v Londýně, ale jeho rodiče pocházeli z Haliče. Byl pacifistou, ale kvůli chatrnému zdraví jej nemohli přijmout do britských ozbrojených sil, čímž se vyhnul oficiálním sankcím pro svůj postoj. V roce 1920 onemocněl tuberkulózou, strávil dlouhou dobu v sanatoriích. Jeho zdravotní stav a rozpad manželství jej nakonec dohnaly k sebevraždě. Ve svém ateliéru si pustil plyn.

Dora de Houghton Carrington (1892–1932) je jedinou ženou, jejíž tvorbu představuje současná výstava. Je také jedinou, která ve svých prací nereflektovala explicitně první světovou válku. Ovšem o dění na frontách musela vědět z první ruky, protože prožila milostnou aféru s Johnem Nashem, mladším bratrem Paula Nashem, který byl rovněž jedním z válečných malířů, velmi blízce se také stýkala Markem Gertlerem. Její tvorba z let 1914–1918 – své obrazy nesignovala – je však do značné míry pastorální, což je ale možná právě reakce na zprávy z bojišť. V roce 1916 se seznámila se spisovatelem Lyttonem Stracheym. Přes jeho homosexuální orientaci s ním žila až do jeho smrti v lednu 1932, kdy zemřel na rakovinu. O dva měsíce později, v březnu, si sama sáhla na život – zastřelila se. Zejména na její vztah s Lyttonem Stracheym se zaměřil film z roku 1995 s jednoduchým názvem Carrington (u nás byl ovšem promítán pod lascivním titulem Plameny lásky...). Natočil jej režisér Christopher Hampton a titulní roli ztvárnila vynikající Emma Thompson.

02936597.jpeg

David Garshen Bomberg (1890–1957) narukoval ke Královským ženistům na konci roku 1915, později byl převelen k pěchotě, sloužil také například v Palestině. Zejména po druhé světové válce bylo jeho umění přehlíženo. Sám ovšem malování vyučoval, mezi jeho žáky patřili například později významní britští výtvarníci jako Frank Auerbach či Leon Kossof. Teprve v posledních třiceti letech začaly být jeho tvorba a jeho význam pro britské malířství uznávány...

Výstava Nash, Nevinson, Spencer, Gertler, Carrington, Bomberg: Krize brilantnosti, 1908–1922 potrvá v Dulwichské obrazárně do 22. září 2013.

Dulwich Picture GalleryGallery RoadDulwichLondonSE21 7AD

Dulwichská obrazárna je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin, v sobotu a v neděli se otevírá až od 11 hodin. Zavřeno je Vánocích, na Silvestra a na Nový rok. Naopak obrazárna je otevřena od 11 hodin na Velký pátek a o svátcích (Bank Holiday Monday).

Do Dulwichské obrazárny se nejlépe dostaneme vlakem z nádraží London Bridge (jezdí přibližně každých 15 minut) do zastávky North Dulwich, cesta trvá 13 minut. Od nádražíčka se dejte vlevo a příjemnou procházkou přes Dulwich Village se maximálně za 20 minut dostanete k obrazárně.

Informace:www.dulwichpicturegallery.org.uk