Modlitba za probuzení Daniela Hermana

Ke konci roku se dělají bilance, proč jí tedy neudělat i v oblasti kulturní politiky. Ministerstvo kultury si takovou analýzu jistě samo nedělá, občan na ni nemá čas a kulturní publicista ji má takříkajíc v popisu práce. Ale nic dlouhého, únavného – prosím, stručně!

Tak tedy: nic moc. Pan ministr Herman sice chodí po koncertech a představeních, zahajuje výstavu čínského disidenta Ai Wej-Weje a spousty dalších důležitých akcí. Všude říká potřebná vážná slova o tvorbě a udržování tradice, o kráse a roli kultury ve společnosti. Když má ale něco podstatného udělat, změnit či posunout, jde mu to o poznání hůř.

Daniel Herman prodloužil smlouvu s šéfdirigentem České filharmonie Jiřím Bělohlávkem, udržel platy hráčů, zato platy ostatních orchestrů a zaměstnanců v příspěvkových organizacích zůstávají slabě řečeno mizerné. A to vzdor stovkám milionů korun, které pan ministr letos na vyšší platy sehnal.

Ale upřímně řečeno, v době, kdy máme vyrovnaný, ne-li přebytkový rozpočet a kdy prezident republiky navrhuje ministra financí na Nobelovu cenu, by i do kultury mohlo téci daleko víc tolik potřebných peněz, než kolik jich pro resort sehnal Daniel Herman. A přitom to byl právě pan Herman, kdo během roku tak pěkně doprovázel Andreje Babiše na řadě kulturně důležitých akcích, takže se zdálo, že si rozumějí nejenom lidsky, ale i politicky a tedy i finančně.

Leč nestalo se. Resort kulturní i v časech vyrovnaného rozpočtu a dlouhodobého ekonomického růstu nedosáhl na slibované jedno procento HDP na kulturu (ani na 1 % státního rozpočtu) a na kulturu jde zase něco kolem sedmi desetin všeho bohatství, které se v této zemi vytvoří (0,9 z hlediska rozpočtu). Ptám se tedy: kdy jindy, než když je rozpočet v přebytku, by se kultuře mělo výrazně přidávat? Zdá se, že kultura zůstává na posledním místě i v časech krize, na níž se všichni vymlouvají, i v době bytnícího blahobytu. Daniel Herman na tom nic nezměnil.

Pan ministr bohužel nepomohl ani zákonu o veřejných kulturních institucích, který sliboval proto, aby české kulturní instituce snadněji dosáhly na více zdrojů peněz, mohly plánovat na delší dobu a byly politicky nezávislé. Autonomní iniciativu lidí kolem ředitele Národního divadla Jana Buriana, která připravila nový zákon a protlačila ho Senátem, pan ministr z nepochopitelných důvodů blokoval. Strach ze ztráty vlivu? Lobbistické tlaky? Uraženost, že „kulturníci“ ministra tak trochu obešli?

Ať už je motivace v tomto případě jakákoliv, jisté je, že to neprospělo nikomu, ani panu ministrovi, ani české politice, o české kultuře a společnosti jako celku nemluvě.

Do příštího roku si tedy nelze než přát, aby zákon o veřejných kulturních institucích ještě proběhl parlamentem (to bude vzhledem k množství zákonů v parlamentu a neochotě ministerstva obtížné) a aby pan ministr kromě pěkných slov o tradici, kráse a umění a úctyhodných morálních lekcí, jakou bylo třeba odvážné setkání s dalajlámou, ještě přidal nějakou tu politicky-strategickou, rozvojovou akci. Modlím se za jeho probuzení. Jinak bude Daniel Herman zase jenom jedním z těch, kdo se ministerstvem kultury jen tak projde, aniž to česká kultura a společnost nějak viditelně zaznamenají.