Miloš Šejn: Každé bloudění končí počátkem
Přemýšlení o tvorbě je pro Miloše Šejna především prolínáním konkrétních gest. Stopa čáry či barvy se prolínají s hlasem. Výkřiky a mumlání vycházejí z jeho těla a pohybů, které rezonují s pohyby vegetace, vody a oblak.
Prázdný obraz je svým způsobem kusem vesmíru, který je třeba znovu zkonstruovat, aby skutečně plnohodnotně existoval, podobně jako krajina.
Od konce šedesátých let se Miloš Šejn zabývá zachycováním tělesných procesů putování. S kamerou i fotoaparátem prošel bažinami Dyje, Krkonošemi a Českým rájem. Důležitým místem se pro něj stal vrch Zebín u Jičína. Později se vydal do sopečných oblastí Francie, na Island nebo do Irska. „Jako dítě jsem za „velké bloudění“ považoval i pouhých pár kroků rákosím."
Koncem osmdesátých let vznikají v díle Miloše Šejna také práce, které dnes můžeme volně žánrově vřadit k video-artu, počátkem devadesátých let laboruje s generováním zvuku jako součásti elektromagnetické informace televizního obrazu.
Pro mě je skutečně všechno příroda. I mikrofony zde na stole jsou částí humanizované krajiny. Součástí této jednoty je i naše “z-vesmírnění”.
Svou cestu k intermedialitě hledal také v intenzívním prožíváním klasických filmových děl, inspiroval se mikrodetaily vztahů lidského těla a prostředí. Pro Vizitku proto vybral ukázky hudby Zdeňka Lišky pro Vláčilovu Marketu Lazarovou, ale také zvukovou interakci belgické tanečnice a choreografky Anne Teresy de Keersmaeker s kompozicí Steve Reicha.
Miloš Šejn se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti tvorby, které vycházejí ze vztahů historické „humanizované“ krajiny a celistvé přírody. Ve své práci se vyjadřuje textem, tělovým pohybem i expanzí do prostoru obrazu a země. Proměny jeho umělecké cesty od dětství až po současnost zachytila monografie Býti krajinou vydaná v roce 2010.
