Michal Lázňovský: Do Ameriky /a zase zpátky/. Příběh z konce minulého století v pseudohistorickém slohu

Původní rozhlasovou hru natočila režisérka Hana Kofránková a zahráli si v ní Michal Pavlata, Ivan Řezáč, Ljuba Krbová, Josef Bek, Ivan Trojan, Ivanka Devátá, Milan Neděla, Jaroslav Kepka, Jiří Hálek, Miroslav Středa a další. Reprízu vysíláme v rámci vltavského letního programu s cestovatelskou tematikou. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání a v článku níže si přečtěte slovo autora.

Michal Lázňovský|foto: Tomáš Vodňanský

Myslím, že většina z nás, tedy alespoň ti, kteří měli to štěstí, že poznali své prarodiče, má navíc to štěstí, že si pamatují i na věci, které se staly dávno před jejich narozením. Je to tak, naše paměť sahá do vzpomínek našich prarodičů. Dějiny staré dnes víc než sto let nejsou temnou minulostí, ale žijí v nás. Žijí si svým životem, jako obrazy, jako příběhy, jako legendy, ale žijí. A to je fascinující.

Je to i můj případ: moje babička se narodila v Chicagu v roce 1892. A příběhy týkající se jejího kratičkého amerického pobytu se staly součástí rodinné historie, nebo spíš rodinné paměti, protože skutečnou historií se vlastně nikdo z rodiny nezabýval. Zbyly jen historky, útržky, anekdoty – a pár fotek. Zachoval se i ilustrovaný oddací list mých praprarodičů z Chicaga, opatřený fotografiemi. Ten na mě vždycky dělal hluboký dojem. A jména jako Ohio, Illinois, Chicago, Michigan, Ontario, se navždy staly součástí naší domácí historie – a především mé dětské fantazie. Můj prastrýček, babiččin bratr, zůstal už navždy „Frankie“ a babička zase „Annie“. A vyprávěli o Americe jako o něčem, co znali, i když se vrátili do Prahy ještě jako malé děti. Amerikou se vysvětlovalo ledasco. Babička v žertu Amerikou vysvětlovala i svůj orlí nos („Je indiánský!“), i svou nepoddajnou náturu.

V roli Anny uslyšíte Ljubu Krbovou|foto: Elena Horálková

Ano, příběh mé rozhlasové cesty Do Ameriky (a zase zpátky) je náš rodinný příběh, jen lehce obohacený a doplněný o vzpomínky dalších českých „Amerikánů“. Protože ty osudy se sobě mnohdy podobají, i když zůstávají vždy jedinečné. Medvěd, který pradědečka přepadl při konání velké potřeby v době, kdy pracoval na Pacifické dráze, byl skutečností – jak dalece přibarvenou, to se samozřejmě neodvažuji odhadnout. Stejně jako ostatní epizody. Ale opakuji, nejsme v historii, jsme v rodinné legendě.

Prababička pocházela ze středočeské vesnice, kam jsme ještě v 50. letech dojížděli na chaloupku s doškovou střechou za prapratetou. Jednoho dne prý tam přišel žid, který prodával jízdenky do Ameriky, a šestnáctiletá prababička prodala své věno, koupila jízdenku a vydala se tam.

Pradědeček krátce před tím vyrazil ze Smíchova. Byl ve věku, kdy se chtěl postavit na vlastní nohy. O tom, co přesně se stalo, proč dostal facku a práskl za sebou dveřmi, rodinná legenda nepraví, ale když člověk začne vystěhovaleckou historii sledovat, narazí na mnoho podobných prototypů. A příběhy se v určitém okamžiku začnou slévat do jednoho.

Pana Přemysla Otakara ztvárnil Ivan Řezáč|foto: Prokop Havel

Za našich mladých let bylo zvykem zdůrazňovat, a zvláště ve sférách marxistických, že lidé odcházeli do Ameriky kvůli chudobě. Určitě, bída existovala. Ale já osobně si myslím, že odejít do Ameriky patřilo především k duchu doby: bylo v tom cosi jako hledání nových perspektiv. Amerika už nebyla jen objevena, Amerika byla dobyta, osidlována, svět se zvětšil, nové obzory lákaly; a nové obzory jsou živiteli snů. Amerika byla sen. Nový svět. A představte si, že moje babička se narodila v Americe přesně v době, kdy tam Antonín Dvořák skládal Novosvětskou!

Amerika byla najednou blíž, než se nám dnes zdá, a vřela. Evropský svět expandoval – na novém kontinentu se rodila nová civilizace. Byla to i prehistorie globality. Bylo v tom i něco ze „stěhování národů“.

Ale moji předkové se zachovali trochu netypicky: vrátili se domů, do Prahy, při první příležitosti. Ano. Mé babičce byl rok. Prababičce se prý stýskalo a dědeček zdědil obchod na Smíchově. Přesto se Amerika stačila nesmazatelně zapsat do rodinné historie. Už proto, že se tam praprarodiče setkali, že se jim tam narodily děti…

V rozhlasové hře si zahrál také Ivan Trojan a další|foto: Tomáš Vodňanský

Lze si ovšem snadno představit, že v době, kdy jsem vyrůstal já, tedy v 50. letech, byla tahle rodinná historie často vnímána všelijak. Po celou dobu komunismu patřil k rodinným povzdechům ten „Proč ti naši nezůstali v Americe!“ A na druhé straně – ve škole, na veřejnosti – jsem o tom nesměl mluvit, Amerika byla Tabu. A možná i tahle absurdita napomáhala tomu, že to ve mně bobtnalo a žilo si svým životem. Stalo se z toho rodinné Tajemství, útočiště před nepřátelským světem. A možná, že právě tohle bylo jednou z příčin, proč jsem se do Ameriky nikdy nevydal, ani když už to bylo možné. Protože sen byl něco neskutečného, neuskutečnitelného, a měl zůstat snem.

Nelze se ovšem divit, že tahle moje rodinná historie musela ven, kdy jindy, než v 90. letech. I když se nejedná o příběh nikterak politický či „ideologický“, doba jeho vzniku není náhodná. Emigrace, domov, vlast, genealogie, to byla v té době mimořádně živá otázka.

Tahle hra má trochu podobu kalendářové historie, je psaná (a v tom duchu podle mě velice invenčně realizovaná Hanou Kofránkovou) s nadhledem, bez patosu, s humorem, ale také s velkou láskou a osobní účastí. Protože babička Annie patřila k těm lidem, kteří mě v životě ovlivnili nejvíc. Nikdy se nehodila do té doby, ve které jsme spolu žili (dost dlouho jsme sdíleli jednu místnost), a mimo jiné mě naučila, že se člověk nemá nikdy vzdávat, i když už to vypadá, že je v koncích. Že vždycky někde nějaká cesta je. To bylo heslo pionýrů. Tedy těch amerických…

A i když jim komunisti všechno sebrali a oni měli s dědečkem 190 Kč penze a měli být vystěhováni do pohraničí jakožto buržoazní živlové, nikdy to nevzdávali. Nějak ty větší dějiny nosili v sobě. A i když přišla o syna, i když dědeček umřel, nebyla babička nikdy zlomená – přestože to asi pro její okolí nebylo vždycky snadné. Měla svou hlavu. Ale já měl babičku moc rád a i díky ní jsem miloval Indiánky a Far west a Pacifickou dráhu… Protože život je dobrodružství. A může to být cesta daleko, do světa, za obzor, stejně jako návrat domů. Protože nikdy nevíte, co vás kde čeká. To je na něm to nekrásnější. Tedy na životě. A na dobrodružství.