MFDF Jihlava očima Vladimíra Hendricha
Zhodnocení 10. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
V neděli 29. 10. skončil v Jihlavě již desátý ročník u nás i ve světě stále respektovanějšího Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Nad jeho letošním charakterem a nad některými z jeho nejpodnětnějších titulů se nyní zamýšlí filmový kritik Vladimír Hendrich. K očividným kladům letošního jubilejního ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě patřil fundovaný a přitom srozumitelný katalog, který by se mohl stát vzorem také pro Letní filmovou školu, jejíž katalog se ještě i letos rodil v tradičně chaotických podmínkách. Deník Letní filmové školy rovněž o dvě třídy převyšuje takzvaná "Dokrevue" neboli denní festivalový zpravodaj, který zaujme autorskými rozhovory i solidními recenzemi promítaných dokumentárních filmů. K tomu je na místě připočíst velmi dobře fungující organizaci festivalu, jehož tvůrci se sympaticky neobávají dělat si občas legraci ze sebe samotných, ani se na rozdíl od některých jiných tuzemských filmových přehlídek nesnaží o megalomanskou všehochuť nabízených titulů. Drobnou výhradu bychom mohli mít snad jen k poněkud rozvleklému slavnostnímu úvodnímu ceremoniálu, kterému by prospělo více lakoničnosti a méně infantilního humoru.
Na letošním ročníku jsem zhlédl celkem 14 snímků a jakkoli většinu z nich považuji za tak či onak inspirativní, dovolím si zformulovat výhrady k určitému trendu novodobé kinematografie, které se ovšem netýkají toliko dokumentů. Vezměme si třeba psychologické drama z prostředí terapeutické komunity s názvem "Pravidla lži", které mělo na jihlavském festivalu svou předpremiéru. Jde o první celovečerní hraný film velice talentovaného dokumentaristy Roberta Sedláčka. V kontextu naší soudobé hrané tvorby nepochybně nadprůměrné dílo poškozuje místy přespekulovaný scénář a také režijní vedení herců, kteří své repliky nesdělují tak, jak tomu v civilním životě bývá, nýbrž je deklamují na dramatický efekt.
Určitá artistní a intelektuálská vyumělkovanost je hodně na škodu rovněž rakouskému snímku s titulem "Život ve smyčkách", ve kterém se multimediální umělec Timo Novotny pokouší o autorskou sondu do odvrácené strany života v pěti světových velkoměstech. Méně snahy po módním formálním experimentování a více osobního, hlouběji analytického étosu by prospělo také v mnoha ohledech podnětnému snímku "Der Kick" německého režiséra Andrease Veiela, který je chladnou rekonstrukcí různých pohledů na brutální vraždu šestnáctiletého chlapce, k níž došlo v červenci 2002 v jedné vesničce nedaleko Berlína. Ještě zajímavější je dánská filmová esej režiséra Ova Nyholma s názvem "Anatomie zla", která se soustředí na výpovědi o genocidách, k nimž došlo v Evropě v minulém století. Nejde ale o výpovědi obětí, jak bývá obvyklé, nýbrž o pohledy viníků, kteří vypovídají na kameru o tom, jak oni sami po letech vnímají masakry, jichž se účastnili. Bohužel ani tento film se nevyvaroval elegicky patetické tóniny. Režisérovo závěrečné konstatování, že on sám neví, jak by se zachoval na místě agresorů, kteří jednali v určité nacionálně vyhrocené situaci, mi přijde sice patrně upřímné, leč zároveň vybízející k mnohem hlubší autorské reflexi etických problémů, které výpovědi jednotlivých protagonistů kladou.
Svébytně autorským reflexím absurdní banality i prosté všednodenní krásy v našich novodobých lidských životech se naproti tomu věnují jak nestor evropské kinematografie Manoel de Oliveira, retrospektivu jehož filmů jsme letos v Jihlavě též mohli zhlédnout, tak také Karel Vachek ve svém zatím posledním opusu s tradičně dlouhatánským názvem "Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa ". Tento Vachkův snímek - vedle dokumentární detektivky Vachkovy žačky z pražské FAMU Lucie Králové s titulem "103 minut z ukradeného kufru" - byl pro mne osobně nejsilnějším zážitkem z letošního jihlavského festivalu. Vachek totiž v tomto svém filmu neobyčejně nápaditě a vtipně sumarizuje svou osobitou životní filosofii, která je mimo jiné také očistným výsměchem novodobým hrám na demokracii u nás.