Max Dauthendey: Lingam

Ačkoliv byl Max Dauthendey (1867–1918) vyučeným fotografem, své malířské a literární umělecké ambice neopustil. Sotva dosáhl plnoletosti, opustil otcovu fotografickou dílnu a vydal se do Mnichova a Berlína, kde se seznámil s tehdejší modernou, pobyl v Anglii, Francii a pak přesídlil do Skandinávie. Po krátké přestávce se vypravil na cestu kolem světa, během které navštívil Egypt, Indii, Čínu, Japonsko i Ameriku. Po finanční stránce byl typem umělce, který spoléhá pouze na své múzy a netvoří pro peníze, žil zejména z darů od svých přátel. Kolem roku 1914 se vydává na Novou Guineu, kde nadále píše, ale pobyt v exotických krajích mu podlomil zdraví a nakonec umírá na Jávě na malárii.

Zkušenosti z cest zúročil ve své literární tvorbě. Ta čítá na čtyřicet různých svazků i svazečků, ale mistrem se Dauhtenday stal zejména v krátké exotické povídce. Vrcholem jeho psaní jsou tři svazky: Lingam, Osm tváří u jezera bivského a Povídky ze čtyř větrů. Autor zde nezapře malíře ani svou fotografickou průpravu: v jeho asijských povídkách zřetelně vnímáme fyziognomii krajiny – barvu půdy i květeny, světelné ladění, ovzduší i jeho příznačnou vůni, pohyb trav a zvířat v nich, let oblaků a odstín říčních proudů. Miluje noční scenérie, tak příhodné pro to, aby se skutečnost změnila ve fantastickou báchorku.

Ústředním tématem Dauthendeyových povídek je ale láska muže a ženy, pojímaná jako věčný a nezdolný, smyslový, erotický pud. Lásku ovšem vždy provází prudkost, krutost a smrt, mísí se tu hrůza s rozkoší, a jak poznamenává literární historik a kritik Arne Novák: „polibek něhy se zakrvácenou grimasou zmaru.“