Zatopený estuár. Z veršů polské spisovatelky Marzanny Bogumiły Kielarové
Poznejte výraznou poetiku polské autorky střední generace, která se prosadila v 90. letech navzdory panujícímu civilismu i faktu, že polské poezii v té době dominovaly mužské hlasy. Účinkuje Dana Černá. Poslouchejte on-line po dobučtyř týdnů po odvysílání.
Citlivá básnířka a také profesorka filozofie na varšavské univerzitě Bogumiła Kielarová projikuje svou senzibilitu do velkolepých přírodních obrazů a pokouší se pojmenovávat nepojmenovatelné, podstatu. „Literární kritika v jejím díle spatřuje blízkost s Elizabeth Bishopovou, Tomasem Tranströmerem a Eugeniem Montalem, zřejmě pro univerzální přesah básní, jejich vesmírnou rozlohu a senzuálnost,“ uvádí v rozhlasovém pořadu editorka a básnířka Olga Stehlíková. V souvislosti s dílem Kielarové se mluví o přijetí světa (až ztotožnění) a něžnosti veršů. Jezeru dokáže napsat: „tatáž vlna / nese mě i tebe, i každý klacek a nikdy neustane.“
Poezii Kielarové představujeme v průřezu, zaměřeném na jednu z jejích nejvýraznějších poloh: komorně dramatickou, využívající nezkrotné přírodní scenérie pro kontemplativně intimní, lyrická, ale přesto životaplná pozorování vlastního mikrokosmu.
Ze srdce, z jeho zasněžené stěny, nyní scházejí prachové laviny.
A samota je jako staré tektonické jezero, se dnem
plným hlubokých vrypů, propadů, bahnem zanesených příkopů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.