Zbigniew Herbert: Vztažené ruce svítí v temnotě. Listování v poezii polského básníka a esejisty

Zbigniew Herbert se narodil v roce 1924 ve Lvově, kde absolvoval klasické gymnázium. Patřil tedy k polské inteligenci, která jako první zažila střet hned s dvojím totalitarismem: sovětským a německým. Právě odtud pramenilo jeho pozdější odmítnutí účasti na poválečném veřejném životě. A tak musel tento vzdělanec, který vystudoval práva a ekonomii, který studoval polonistiku, filozofii a také dějiny umění (mj. byl vynikajícím kreslířem) až do poloviny padesátých let třít bídu s nouzí a střídat příležitostná zaměstnání. Zlomovým se pro něj stal „tající“ rok 1956, ve kterém debutoval sbírkou Struna světla.

Být věrný sám sobě

Následně mohl poprvé vycestovat a s úžasem navštívil Francii, Anglii a Itálii. Motiv poutníka obdivujícího klíčová místa evropské civilizace (Řím, Středomoří, Řecko, katedrály, holandské malířství atd.) se pak v jeho poezii mnohokrát vrací. A nejen v poezii – Herbert je výsostným esejistou a například jeho soubor esejů nazvaný příznačně Barbar v zahradě patří mezi nejlepší knihy, jaké kdy byly napsány o evropském umění. Básnický zážeh, poučenost a přesnost vidění nečiní z jeho esejů neprostupný hvozd, ale evokuje cestu plnou údivu, zážitků a poznání. 60. a 70. léta strávil Herbert z velké části v zahraničí, na stipendiích a přednáškových cyklech v Rakousku a USA. Vždycky se ale do Polska vrátil. Emigrace, která by pro básníka znamenala svobodu projevu, ale přitom by ho mohla odsoudit k mlčení a ztrátě publika, ho více děsila, než lákala.

Nejzávažnější Herbertovou básnickou sbírkou je Pan Cogito (1974), v níž se poprvé objevuje postava Pana Cogito, čili autorova alter ega. Tuto fiktivní postavu si básník odvodil z Descartova „cogito ergo sum – myslím, tedy jsem.“ Pan Cogito mu umožňoval vyjadřovat se s ironickou distancí k problémům a závažným otázkám tohoto světa. Pro Herberta byl zásadní mravní postulát „vnitřní pohyb“ obdivovaného autora Josepha Conrada: být věrný sám sobě. Postulát, kterému svým dílem i životem dostál.

V rozhlasovém cyklu Svět poezie na Vltavě listujeme v Herbertově pozdní poezii, o které autor pořadu a překladatel Josef Mlejnek výstižně prohlásil: „Málokterý básník, nebo spíše jeho poezie, tak ‚klame tělem‘, jako poezie Zbigniewa Herberta. Ve čtenáři či posluchači, a nejen v tom povrchním, snadno vzniká dojem, že jeho psaní je snadné, přímo jednoduché. Herbertovy verše jsou jednoduché, ale zároveň nepoměrně víc vsazeny do bytí než někdejší poezie všedního dne; vynořují se z hlubších, ‚ontologických‘ slojí.“