Maluji z nutkání, kterého se jiným způsobem neumím zbavit. Někdy to přetrvává uvnitř mne i roky, říká malíř Michal Ožibko
Některé jeho obrazy bývají tak velké, že je v klasických galeriích není možné vystavovat. I proto ze svého šumperského ateliéru na zimní měsíce udělal místo, které slouží jako výstavní platforma jemu i dalším umělcům a umělkyním. Hostem Michala Bureše byl Michal Ožibko, malíř, který se věnuje abstrakci i hyperrealismu. Jím namalovaný portrét uspěl i na soutěži v Londýně.
Ukrajinské příjmení má Michal Ožibko po otci, který se s jeho matkou potkal v sedmdesátých letech v Šumperku. Když se rodiče rozvedli, v knihovně chlapci zůstalo několik knih v azbuce.
Jednou z nich byla publikace o Feodosijské obrazové galerii arménského malíře Ivana Konstantinoviče Ajvazovského. Tehdy malého Michala zaujaly barevné fotky korábů. Nešlo mu to do hlavy, v době takových lodí přece ještě barevné fotoaparáty neexistovaly. „Když jsem si knihu nechal přeložit, pochopil jsem, že jsou to obrazy,“ říká. Od tohoto poznání už byl jen kousek k počátku budoucí malířské kariéry: první obraz Ožibko namaloval ve čtrnácti a malba mu dodnes pomáhá formulovat to, co se ho dotýká.
Učit se od těch, kteří už uspěli
Na pražskou Akademii výtvarných umění ho přijali až napočtvrté. Každé odmítnutí ho trápilo, jak ale ve Vizitce řekl, vždy odkoukal během přijímacích zkoušek pár fíglů od technicky zdatnějších kolegů a doma si je pak během roku zkoušel ve svých obrazech.
Od profesora Zdeňka Berana, jenž ho nakonec přijal k sobě do malířského ateliéru, se naučil ptát sám sebe, jestli je pro něj dané téma dostatečně silné a jestli mu věří. Důležité je to mimo jiné kvůli času, který umělec s obrazem stráví. „Od prvního nápadu až po promítnutí nápadu do štětce někdy uplynou i roky. Malovat můžu jen to, čeho se jinak nedokážu zbavit. Co zmizí, to prostě neprošlo sítem,“ vysvětluje.
Stejný princip mu v hlavě blikal při vybírání tématu před absolutoriem. Školu ukončil čtyři krát pět metrů velkým obrazem Escape s postmoderně pojatým motivem Piety. „Odehrává se ve vlakovém kupé, muž leží dívce v klíně a my nevíme, jestli je mrtvý nebo spí,“ popisuje Ožibko do šerosvitu zahalený obraz. „Namalovat něco na takovou plochu byla výzva. Zabývat se tím celý rok mi dávalo smysl, protože tam je všechno, co mám rád. Je to kombinace dvou figur - piety a cestování vlakem jakožto civilního života,“ dodává s tím, že sám není pravověrný věřící, ale že obraz je pro něj univerzálním příběhem matky a syna, ženy a muže, života a smrti.
Ve Vizitce mluvil také o svém jedenáct let starém britském úspěchu s portrétem iDeath II., který byl vybrán na výstavu do National Portait Gallery V Londýně. Obraz, na němž je vyobrazená malířova spolužačka Jana se sluchátky v uších, vybrali návštěvníci jako nejlepší. Výrazný vliv na kariéru Michala Ožibka výstava neměla. Diptych iDeath I a II ovšem díky zdařilému prodeji zvedl ceny malířových obrazů natolik, že dnes je okruh potenciálních kupců jeho dalších děl omezený.
V současné době Ožibko pracuje na sérii krajin jeho srdce: té ukrajinské, ale i tuzemské. Na cestách z Šumperka do Prahy si totiž oblíbil meandry Tiché Orlice mezi Chocní a Ústím nad Orlicí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
