Magdalena Platzová: Toník a jeskyně snů - recenze

Kromě Přeshádek Petra Nikla a Tajného života blech dvou argentinských autorů také knížky dvou českých spisovatelek a publicistek. O knize Markéty Pilátové Kiko a tajemství papírového motýla jsme už v Mozaice hovořili, nyní si poslechněte recenzi pohádky Magdaleny Platzové Toník a jeskyně snů, kterou připravila rovněž Alena Skálová.

Se starými lidmi je prý otrava. Že je to nesmysl? To si naštěstí Toník také velmi rychle uvědomil a díky tomu mohl zažít dobrodružství, jaké člověka nepotkává každý den. Na pozvání své pratety Aurory a prastrýce Artura z Francie se na prázdniny vypravil do Versailles. Jeho příbuzní byli neobyčejní už svými zálibami v barokním tanci, hraní na spinet nebo sbíráním starých hudebních nástrojů a porcelánových panenek. Hlavně však měli schovaný klíč, kterým kdysi král Ludvík XIV.odemykal tajný východ ze zahrady paláce, a znali tajemství krajiny snů. S otázkou, jak vzdálený nebo blízký je svět snů tomu, který nazýváme skutečným, a jak mohou vypadat hranice mezi nimi, si pohrává obsah, ale i grafická podoba knížky. Se začátkem nového příběhu, který devítiletý Toník prožije jedno odpoledne v zahradě Versailleského paláce, se promění hnědý text a ilustrace Jarmily Marešové v modrý s modrými ilustracemi, a jestli je to velký rozdíl, posuďte sami. Historie a legendy ožívají v Toníkově představivosti a vtiskují místům, kterými prochází, nové kouzlo. Malá dvířka vzadu ve strýcově domku se dají otevřít starým velkým klíčem po samotném králi, ale vedou do stejné zahrady, kde se může Toník každý den procházet. Ale protože je naštěstí ještě dítě, ví, že když do ní proklouzne právě těmito dvířky, bude zahrada určitě jiná. A má pravdu. Když jde jedno odpoledne teta se strýcem na návštěvu, klíč na něj čeká schovaný ve strýcově šuplíku. Tentokrát potká Toník v zahradě mezi borovicemi malou holčičku Lauru, se kterou se podívá na hudební slavnost Ludvíka XIV., mezi sochy řeckých hrdinů, do nebezpečného labyrintu s mluvícími zvířaty a nakonec do jeskyně snů. I v tomhle zahradním příběhu se ale tak trochu v přestrojení objeví teta se strýcem a tak trochu v přestrojení pozná Toník velké kamarádství, rozdílnost lidských názorů, poučí se ze své tvrdohlavosti a dumá nad povahou oslnivého flétnisty Pana. Vlastně je těžké říct, jak moc byl jeho snový příběh vzdálený od toho „skutečného“ života.

Platzová v knížce velmi dobře načrtává povahy dětí a příběh krásně rámuje dopisem od tajemných příbuzných. Také dokazuje, o kolik se mezi řádky může rozrůst jednoduchý dětský jazyk, kterým je text psaný. Mezi stručné mýtické příběhy, které Laura vypráví, a bájné postavy, které děti osloví, vkládá hlubší otázky, které mohou připomenout Exuperyho Malého prince. Jednotlivé zážitky dětí se blíží alegorickým setkáním. Nejdůležitější však je, že v dětském světě a ve světě snů je velká pravda, která se postupně s dospělostí může vytrácet. A když nám ji něco opět připomene, třeba jako Toníkovi velký klíč, který mu strýc poslal jako památku na tetu, měli bychom mít oči otevřené. Stejně jako on totiž nikdy nemůžeme vědět, jestli se holčička Laura z Versailleské zahrady zase někde neobjeví.