Magdalena Frydrychová: Dorotka

Mozaika

Švandovo divadlo Režie: Štěpán Pácl, scéna Matěj Němeček, Magdalena Prousková, hudba a zvuky Jaroslav Kořán, dramaturgie Martina Kinská Hrají: Klára Pollertová-Trojanová, Zuzana Stavná, Viktor Limr, Martin Sitta a Matouš Ruml

Švandovo divadlo tentokrát zaměřilo svou pozornost na nejmladší generaci tvůrců. Oslovilo letošního absolventa režiséra Štěpána Pácla a ten zase svou kolegyni, dramaturgyni Magdalenu Frydrychovou, která je zároveň autorkou. A to autorkou na své mládí velmi úspěšnou. Všechny její dosavadní hry byly uvedeny v rozhlasové verzi, ale až Dorotka, která získala v loňském roce Cenu Evalda Schorma, se dočkala premiéry na scéně. Hry Magdaleny Frydrychové jsou z rodu krutě poetických intimních topolovských dramat a autorka v nich přiznaně čerpá z pocitů vlastního dospívání v malém městě na česko-polském pomezí. Ani v Dorotce to není jinak - nejde tu ani tolik o příběh, jako spíše o hledání , zkoumání citů, pocitů, hodnot, vztahů a vůbec - dobírání se smyslu života. Hlavní hrdinkou hry je dospívající dívka Dorotka, jejíž jméno není zvoleno náhodně. Podle křesťanského výkladu toto jméno znamená Boží dar a autorka je rovněž spojuje s dalšími duchovními podtexty a mystickou šťastnou sedmičkou. Prostředí, ve kterém Dorotka dospívá, je vymezeno cestou "od kostela k hospodě a zpět," kde na jedné straně nechybí nuda, frustrace a depresivní pocity, na druhé ani naděje. Dorotčin svět zabydluje Adéla, předčasně zestárlá povinností postarat se po smrti rodičů o mladší sestru, kamarád Marek fascinovaný hvězdným nebem, trochu záhadný idol Kryštof a věčně opilý pan farář. Ti všichni skládají dohromady svět, ve kterém je třeba se vyznat, vstřebat ho, vzít si z něj to dobré, ale nenechat se jím zmanipulovat a pohltit. Je to svět viděný trochu naivisticky zjednodušeně a zároveň nedořečeně očima svérázné pubertální dívky. Navíc jsou texty prodchnuty zvláštní drsnou poezií a zřetelnou křesťanskou symbolikou. Ztvárnit tuto "duchovní sci-fi", jak ji hru nazývá sama autorka, na scéně není tak úplně snadné. Režiséru Štěpánu Páclovi se podařilo najít ten správný bizarně nadlehčený tragikomický styl. Scéna Matěje Němečka je kromě hospodského stolu a několika nesourodých židlí zabydlená jen několika dělnickými kovovými skříňkami, jejichž význam se proměňuje podle situace - stávají se útočištěm, hnízdečkem, kam se lze schovat před světem, ale také kopcem nad rybníkem, kde se dá snít,. a dokonce i stromem, poraženým za bouřlivé noci, z něhož vytéká míza podobná krvi. Náznakové kostýmy Magdaleny Prouskové v sobě mají černobílou venkovskou nadčasovost a v náznaku dotvářejí charakteristiku postav Adéla Kláry Pollertové- Trojanové působí křečovitě nervním a nesmyslně hektickým činorodým dojmem (do omrzení přestavuje židle či leští skleničky a donekonečna opakuje nesmyslná slova a fráze, jako by tím chtěla stabilizovat svou existenci. Dorotka Zuzany Stavné má v sobě naivitu, zasněnost, ale i divokost a zároveň jakousi dospěláckou praktičnost. Podivný podnájemník Kryštof Viktora Limra v sobě nese cosi temného, ale pro obě sestry je idolem bez konkurence. Sám zjevně pociťuje závany zmaru a trapnosti, když se znovu a znovu staví do naučeného postoje zpívající hvězdy a zároveň šaška pro své skromné, ale vděčné publikum. Když ho samota a kouzlo noci přivede do situace, kdy s ním Dorotka prožije své první milostné vzplanutí, a vzápětí mu vyzná lásku její starší sestra, ukáže se jeho váhavost a zbabělost. Optimistický moment vnáší do Dorotčina života kamarád Marek Matouše Rumla, hravý, snivý a schopný naslouchat přírodě. A jako poslední, nezbytný článek, se kterým je třeba se popasovat , je farář Martina Sitty, který si už zvykl, že nejdou-li lidé do kostela, musí on za nimi do hospody V jeho až zoufaleckém propíjení se životem občas zakmitne jiskřička moudrosti a naděje. Dorotka ve Švandově divadle nabízí neobvyklý pohled na téma dospívání, pro starší vzpomínku na doby nadějí a snů, pro mladé možnost konfrontace s vlastními kroky do dospělosti.

Spustit audio
autor: Jana Soprová