Lysistrata
V šedesátých letech příslušníci hnutí hippies propagovali heslo "Make love, not war" netuše, že s obsahově podobným programem přišel už dávno před nimi Aristofanes, když ve své komedii Lysistrata nechal řecké ženy pod vedením titulní hrdinky odpírat slasti, které může žena muži poskytnout, dokud neukončí nesmyslnou občanskou válku. Nutno poznamenat, že takový plán nemůže neuspět.
Mezi Spartou a Athénami zuří vleklá občanská válka, veškeré prostředky obou stran padají na její financování, všichni bojeschopní občané cedí krev v bratrovražedných bojích a vyprázdněné domovy hlídají osamělé ženy ve společnosti dětí a starců. Ženy strádají bez svých mužů, dívky bez svých chlapců a společně žehrají nesmyslné válce, jež jim na bedra vkládá starosti o domácnost a obec a olupuje je o rozkoše erotické. Lysistrata se rozhodne učinit té absurditě přítrž, sjednotí ženy pod své velení a hodlá je přesvědčit, aby v zájmu míru nepustily muže do lože, pokud boje neukončí. Netuší přitom ještě, jak to bude obtížný úkol, neboť ženy sice spolupráci v zájmu vyššího dobra rády přislíbí, ale každá z nich se mužova vášnivého objetí těžko vzdává. Lysistrata má před sebou přetěžký úkol musí své všetečné družky ohlídat, aby dokázaly odolávat mužským svodům a dotáhly tak společnou věc do zdárného konce.
Semafor vždycky reprezentoval laskavý lidský humor, který dokáže být břitký aniž by zraňoval, promyšlené texty plné jazykové hravosti s citem k veškerým nuancím češtiny, množství chytlavých písniček, z nichž řada zlidověla a v neposlední řadě i spoustu vnadných hereček. Lysistrata, jíž na motivy Aristofanovy komedie přebásnil a zhudebnil Jiří Suchý, staví na tom nejlepším ze semaforských tradic. Celá hra se nese v duchu jemného erotična a s nadsázkou a jemnou ironií poletuje po mnoha rovinách vztahů mezi mužem a ženou. Názorně předkládá rozdíly mezi mužským "racionálním" a ženským emocionálním světem, ale bere je spíše jako tmelící prvky, neboť opačná pohlaví k sobě vždycky přitahují právě odlišnosti. Postava Lysistraty je esencí ženy s posláním. Ženy, která chce změnit svět s použitím prostředků, jež jí dala příroda k dispozici.
Lysistrata má řadu silných momentů. K nim patří konverzačně promyšlené, patřičně peprné a kousavé slovní souboje mezi Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, mezi nimiž jiskří šibalství a potěšení ze vzájemné spolupráce. Atmosféra vzájemného škádlení i svádění je protkaná narážkami a vzájemným špičkováním, které vám samovolně škube koutky úst směrem nahoru. Postavu Lysistraty (Jolana Smyčková) zdobí na jedné straně slušný herecký i pěvecký výkon a na straně druhé přiléhavá, splývavá tunika s rozparkem délky rovníku. Dále pak stojí za zmínku i výkon Otty Weisse v roli radního, který zaujme silným kultivovaným hlasem i patřičně důstojným přednesem až do chvíle, kdy je jeho postava s rozumem v koncích. I pak se ale zdárně zhostí vykolejeného muže, který se jako tonoucí stébla chytá vážnosti svého úřadu. Celý soubor působí dojmem, že ho hraní baví a že vlastně ani tak moc hrát nemusí.
Pokud si chcete užít inteligentní nemravný, leč ne vulgární humor, pod nímž se skrývají trefně popsané vztahy mezi mužem a ženou a mírně zlehčená verze poselství o tom, že válka je nesmysl, zajděte na Lysistratu do Semaforu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
