Lubomír Brabec, kytarista

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Třikrát vyrazil do Antarktidy. K tomu pořádá vlastní cykly koncertů – v Praze a v Plzni a k nim ještě letní festival v jižních Čechách,- koncertuje sólově i s celou řadou mladých umělců, které zve do svých koncertních řad, natáčí pro různé firmy. Je držitelem medaile Za zásluhy v oblasti umění, nositelem diamantové desky Supraphonu za půl milionu prodaných nosičů a řady dalších ocenění. A všude ho provází kytara, dokonce i za oním polárním kruhem.

Shromažďuje také nahrávky legendárních kytaristů a před časem připravoval pro Vltavu rozsáhlý cyklus na toto téma.

Lubomír Brabec, kytarista |foto: Vojtěch Havlík

Návštěvníci Galerie Vinohradská a rozhlasoví posluchači vyslechli v jeho podání skladby Johna Dowlanda, Leopolda Silviuse Weisse a Fernando Sora, z nahrávek pak zněla Brabcova kytara v dílech Vivaldiho, Granadose a Hectora Villa-Lobose. Ze svého archivu pak nabídl i nahrávky legendárního Juliena Breama (u něhož studoval v Londýně na Royal Academy of Music a v Early Music Center) a jeho Consortu, a ještě německého loutnisty Lutze Kirschhofa.

Lubomír Brabec rád spolupracuje s dalšími interprety, a stále ho přitahuje i stará hudba. I když s oblibou říká: abychom byli v interpretaci autentičtí, museli bychom jezdit na koni, svítit loučemi, vařit na ohni a nesměli bychom se mýt.

Hovořil o rozdílu mezi loutnou a kytarou, o historii obou nástrojů a jejich stavbě a ladění. O Brabcově sólové kariéře bylo rozhodnuto laureátským titulem ve slavné pařížské kytarové soutěži, pořádané francouzským rozhlasem a televizí. Jako cenu dostal nástroj japonského mistra Masaru Kohna, který patřil mezi světovou nástrojářskou špičku. Později Masaru Kohna požádal ještě o jeden jeho nástroj: čekal na něj deset let a byl vyrobený přímo pro něho.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.