Luba Skořepová vytvořila více než 160 rolí v pražském Národním divadle. Dnes se tam s ní koná poslední rozloučení

3. leden 2017

Den před vánočními svátky, v pátek 23. prosince 2016, zemřela ve věku 93 let herečka Luba Skořepová. Její domovskou scénou bylo téměř sedmdesát let Národní divadlo Praha, kde vytvořila více než 160 rolí. Desítek příležitostí se úspěšně zhostila také ve filmech nebo v seriálech.

„Do Národního divadla přišla Luba Skořepová prakticky hned po škole,“ vzpomíná na herečku divadelní publicistka Radmila Hrdinová. „Za války vystudovala Pražskou konzervatoř a po absolutoriu v roce 1945 šla do Národního divadla, respektive do Studia mladých nebo Studia Národního divadla. Původně to byl Soubor mladých a koncipoval ho režisér Jindřich Honzl, jeden z jejích pedagogů na škole, který si ji do Studia vybral spolu s dalšími herci - Milošem Nesvadbou, Milošem Kopeckým, Sašou Myškovou, Josefem Pehrem, jejím budoucím manželem. Studio se stalo součástí ND v červenci 1945 a po třech letech, když bylo rozpuštěno, přešla většina herců do ND. Takže ona byla od roku 1948 stálou herečkou Národního divadla, a prakticky téměř skoro 70 let, protože i když pak už byla v důchodu, tak tam ještě hrála. Pokud si dobře vzpomínám, tak jejím posledním představením v Národním divadle byla derniéra Revizora, kde hrála s Milošem Nesvadbou roli Kupcové a Kupce a to bylo někdy v červnu 2014.“

03774085.jpeg

Které z rolí Luby Skořepové na prknech ND lze považovat za klíčové? Ona začínala rolemi naivek, jako všechny herečky v jejím věku, ale nikdy nebyla typická naivka. Byla taková „udělaná ženská“, ale přesto hrála například Haničku v Lucerně, Kristýnu v Našich furiantech, Ruměnu v Hadriánovi z Římsů. Trošku už taková ženštější byla Anička v dramatizaci Drdova Městečka na dlani. Dokonce hrála i kluka v Paniollově Smraďochovi – třináctilého zrzka, takže i tohle si zkusila. Jako mladá hrála i role tragické. Nevěstku Annu v Honzlově inscenaci Vančurova Učitele žáka, Nevěstu v Lorcově Krvavé svatbě.

Její pedagog Ladislav Pešek jí prorokoval, že bude nejlepší v rolích charakterních, což se stalo až někdy mezi jejími padesáti a šedesáti lety, kdy opravdu zářila v rolích, jako byla Myška v Kočičí hře, Brigita z Kleistova Rozbitého džbánu, Anděla z Hubačova Modrého pavilónu. Paní Nenyová z Pirandellovy hry Je to tak, chcete-li, až po Chůvu v Eurípidově Médei v Rajmontově inscenaci. Takže to byly její stěžejní role.

Vy jste po určitý čas působila jako dramaturgyně Činohry ND. Na kterých rolích jste s Lubou Skořepovou spolupracovala? Byla to především role Paňky Zykové ze hry Loď plná vdov, což byla taková režimní sovětská hra, ale nebyla vůbec hloupá a byly tam dobře napsané ženské postavy. Ta role byla taková drsná ženská, taková ta mužatka, jak tak některé ty ruské či sovětské ženy byly, a měla to být instalatérka s brašnou přes rameno, v kožené bundě. Problém byl, že ač jsme ji s panem režisérem Františkem Laurinem navlékli do čehokoliv, tak ona vypadla strašně krásně. Protože Luba se prostě nedala zmaškařit. Ona vždycky vypadala na jevišti rozkvetlá. Takže jsme měli velký problém, jak z ní udělat tu sedřenou ženskou. Ale hrála to nakonec velmi pěkně. Moc ráda vzpomínám i na Strýčka Váňu, kde hrála starou Vojnickou, matku hlavního hrdiny, takovou pichlavou, nepříjemnou glosátorku, popletenou intelektuálku, která bezmezně miluje a uctívá profesora Serebrjakova, kterého nezapomenutelně hrál Miroslav Macháček.

03770167.jpeg

Ale já jsem jí dělala trošku takového soukromého dramaturga i mimo ND, protože ona samozřejmě měla těch aktivit mnoho, a potřebovala, měla svůj okruh spolupracovníků, kteří jí sháněli role a konzultovali s ní někdy i bláznivé nápady.

Bylo něčím Skořepové herectví charakteristické? Luba Skořepová nehrála postavu. Vždycky viděla živého člověka. Když si v 75 letech vymyslela, že bude hrát Harpagona, mužskou postavu v Moliérově Lakomci, tak se jí všichni ptali, jestli to bude hrát jako mužského, nebo jako ženskou. A ona říkala „To není vůbec podstatné, já v něm vidím člověka.“ A to je myslím nejtypičtější rys, protože ona ve všech těch postavách viděla lidi. Viděla lidskou postavu, lidské vlastnosti a ty dokázala vyhmátnout do té úplně nejcharakterističtější podoby. Pak bylo jedno, jestli hrála Harpagona, anebo v 80 letech 18tiletou nevěstu v Divadle U Valšů, bylo to fuk. Ona prostě mohla hrát cokoli.

Ono se říká, že dobrý herec zahraje i telefonní seznam, a Luba byla dobrá herečka, zahrála by telefonní seznam, ale ona by nehrála ta čísla. Ona by hrála ty lidské osudy schované za těmi anonymními čísly, protože vždycky uměla hrát lidi. Ono to její herectví bylo – dneska je to takové trošku špatné slovo – lidové. Ale to neznamená, že by bylo nekvalitní. Ona prostě chtěla být srozumitelná, chtěla, aby ji lidi měli rádi na jevišti, ona měla ráda lidi, ráda si s nimi povídala i třeba po představení a lidi měli rádi ji. Její herectví bylo komediální s nádechem tragikomedie, její herectví obsáhlo velmi širokou škálu postav. Ona by zahrála cokoli.

Jak často hrála Luba Skořepová mimo domovskou scénu? Velmi často. Přestože v ND byla vytěžovaná, byť ne třeba v nějakých hlavních rolích, tak její energii jedna scéna prostě nestačila. Měla systém svých poradců, kteří jí hledali role a někdy se doslova „vnucovala“ do jiných divadel, ale ne, že by se vnucovala, oni po ní docela rádi sáhli, a dokonce když jsme jí nedokázali najít žádnou roli, tak si ji napsala sama. To byl případ monodramatu o legendární herečce Národního divadla Marii Hybnerové, hru, která se jmenovala Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie? Tu hrála nejprve v Lyře Pragensis, pak ještě na řadě dalších scén, to byla velmi krásně napsaná hra a krásně zahraná. Ale hrála třeba v Divadle v Řeznické, kde dlouhých šestnáct let zářila ve třech ženských postavách v komedii Mydlibaba a ty druhé, hrála v Divadle U Valšů, v Divadle Metro, ve Studiu Ypsilon, na jevišti Rokoka vytvořila několik postav, mj. třeba také Štětináče v Rychlých Šípech. Ale hrála tam také krásnou roli v monodramatu César a Drana, kde hrála takovou starou cikánku nad umírajícím koněm, pak hrála vlastně už mrtvou Marii Antoinettu.

03774087.jpeg

V životě Luby Skořepové hrály velkou roli také film a televize. Které z televizních a filmových rolí byste připomněla? Lidi ji asi nejvíc znali z těch seriálových rolí, jako byla ta hubatá Aranka z Chalupářů nebo taková ta zvědavá až drbna, bába trafikantka Plecitá z Náměstíčka. Zemanová ze seriálu Šípková Růženka, léčitelka Babočka ve Vorlově Cestě z města. Ale já bych ráda připomněla jeden film, který už dneska asi není k vidění, ale Luba na něj hrozně ráda vzpomínala. V roce 1970 ho natočil bulharský režisér Valčanov, jmenovalo se to Tvář pod maskou a ona tam skvěle hrála po boku Josefa Kemra bývalou krasojezdkyni. Oni byli odlévači posmrtných masek, byla to bizarní záležitost, ovšem krásný film.

Jaká byla Luba Skořepová mimo divadelní scénu? Jedinečná a svá. Ona žila na jevišti a život mimo jeviště ji moc nezajímal. Když nehrála, tak dokázala nejíst, nespat, nepít. Potřebovala divadlo k životu. Od své podkrkonošské babičky převzala všechny ty pohádky, báchorky a přírodní živly, takže člověk jí naprosto věřil, že komunikuje se svými skřítky, že si povídá se svým ořešákem a se svojí meruňkou a tak dále. Ona uměla i ty léčivé bylinky, byla tak trošku pozitivní čarodějka. Když jsem s ní psala knížku Nebe, peklo, ráj, což považuji za jednu z jejích nejlepších knížek, tak jsem jezdila za ní do Líšného na chalupu u Malé Skály. Tam ji člověk viděl v tom přírodním prostředí a ona byla naprosto svá. Tam byla doma.

03774082.jpeg

Když psala, tak používala, co jí přišlo pod ruku. Jestli psala na pytlík od mouky nebo na starý leták jí bylo jedno, ale bylo to psáno krásnou voňavou češtinou, kterou pochytila už na náchodském gymnáziu, kde jejím spolužákem byl také Josef Škvorecký. Byla opravdu velmi talentovaná spisovatelka. Bohužel potom k stáru myslím, že toho hodně lidí využilo a rozmělnilo ty její historky, už je jako omílala a kdo nebyl divadelník, tak nepochopil, že Luba si i ráda vymýšlela, takže občas to byly i velmi upravené verze, které vydávala za své. Ale k její originalitě patřilo trošku i to, že v 90 letech nafotila kalendář jednak svých divadelních postav, ale nechala se tam vyfotit i jako motorkářka a rockerka s kytarou. A nebylo to trapné, jí to slušelo. Ona byla prostě svoje.

Potom k stáru, když už nemohla a měla velké problémy s očima a nemohla na jeviště, tak to si myslím, že byl začátek jejího konce, že umřela na nedostatek divadla. Ale zase abychom nekončili nějak negativně, abychom nebyli smutní – ona si dokázala neskutečně užívat života, byla velmi vitální a měla takové to heslo, že člověk se musí ze všeho radovat, i když není z čeho. Byla vlastně šťastný člověk.

Spustit audio