Love story, trochu groteskně obludná, trochu povrchní

7. leden 2010
Mozaika
01042059.gif

J. Urzidil, D. Jařab: Weissenstein
Režie D. Jařab
Divadlo Komedie Praha
Premiéra 17. 12. 2009

Recenze Roman Sikora

Na inscenaci Weissenstein v Divadle Komedie, v dramatizaci a v režii Davida Jařaba zaujmou na první pohled především promyšlené a dotažené formální nápady. Hlavní postava románu Johanesse Urzidila Weissenstein, muž s velkou hlavou a malým sebevědomím, je zde ztělesněna hned třemi herci. A tato trojjedinost umožňuje důmyslně a snadno vyjevit v jejich dialozích vnitřní pocity hlavní postavy. Úzkosti, strachy, výčitky svědomí, často s groteskním vyzněním či komickou nadsázkou. A hlavně, v podání Martina Fingera, Jiřího Černého a Stanislava Majera, s pozoruhodnou lehkostí. Poutavé zvláštnosti této trojice ještě dopomáhají kostýmy Kamily Polívkové, která trojici oblékla do stejných šedivých sak a kalhot, jež svou přiléhavostí či těsností legračně kontrastují s obrovskou čapkou na obrovské hlavě. Důmyslností a formální přesností pobaví už synchronizované nástupy trojice na scénu. Každý z herců vystupuje ze svého průchodu tvořeného třemi vysokými, zčásti se překrývajícími se stěnami. A zvládají to na vteřinu přesně, stejnými pohyby, takže je téměř okamžitě jasné, že jde o jednu a tutéž postavu. Spříchody a odchody se vůbec na scéně dějí pěkné kousky. Kromě hromadných vstupů a mizení ze scény, se herci objevují postupně jeden po druhém, nebo z výklenku na diváka žertovně vystrkují hlavu, anebo do něj jaksi bezděčně mizí a hned se zase objevují v průběhu tanečního výstupu. Je skutečně obdivuhodné, s jakou nápaditostí je tento jednoduchý formální nápad vytěžený. A také s jakou ekonomičností se v inscenaci pracuje s pointami a s napětím. Je to vidět třeba ve chvíli, kdy si po určité době trojice herců sejme své obrovské čapky, které od počátku působí podivně předimenzovaně, a kdy se objeví obrovská hlava hydrocefala Weissensteina. Inscenace tak zlehka získá hned další rozměr. Nebo motiv červené kravaty, kterou titulní postava dostane od jedné své milenky a která inscenací prostupuje až k okamžiku, kdy se na ní druhá milenka oběsí.

Trochu horší už je to s kvalitou dramatizace Urzidilova románu. Na fragmenty rozbitý příběh vypráví především o Weissenstainově zmítání se mezi dvěma milujícími ženami. Ty by nejspíš měly ztělesňovat dva protipóly ženství. Jedna živelnou, temnou, cynickou, ve skutečnosti skrytě beznadějně zamilovanou prostitutku, druhá éterickou, křehkou a plachou dívku. Nakonec jim však není věnován dostatečný prostor a nejsou proti sobě ani dostatečně vyhraněny. Stejně tak se nakonec ani pořádně nerozehrají důvody, které by postavu Weissensteina opravňovaly k jeho naříkání na jeho nepodařený život, na jeho neustálé životní provizorium. To inscenace dává do souvislosti vesměs jen se smrtí obou jeho milenek. Celé to pak získává nádech jakési love story, sice trochu groteskně obludné, ale trochu povrchní. Nijak z toho totiž nevyplývá ani vztah Weissensteina k oběma ženám, jehož hloubka by ho opravňovala k tak sebemrskačskému náhledu na život a k následnému směřování k smrti na okraji společnosti, ve světě zavržených a bezejmenných.

Přese všechno je chvílemi radost se na představení dívat. Kochat se jeho nápaditostí. A také krásně melancholickými, úzkostnými písněmi Lenky Dusilové, jejíž živé vstupy tvoří předěly mezi jednotlivými částmi nedlouhé inscenace a doplňují sice hravou, ale temně existenciální atmosféru díla.

Autor:Roman Sikora