Literatura úpadku: začátek konce

Časopis Host (2017)

Letošní sedmé, zářijové číslo prestižního měsíčníku Host vyšlo s mottem: „Literatura úpadku: začátek konce“.

Podobná otázka: „Je na čase obávat se konce?,“ padla také v úvodu stati redaktora Hosta a jeho webové části H7O – Zdeňka Staszka.

Nezjistíme zde, jestli je na místě reálný strach, ale zato si můžeme ujasnit pojmy post-apokalyptického myšlení, deklinismu, koncismu či etismu. „Vysvětlit oblibu deklinistické literatury prostým odkazem na kulturní posedlost apokalypsou a metafyzickou funkcí konce je však málo. Evropská kultura se odpojila od biblického času a k ohmatávání své budoucnosti dnes užívá jiných nástrojů než permutačních tabulek evangelických výročí, počtu kapitol ve Zjevení a důležitých čísel v Tóře, jimiž se často vypočítával čas Konce nebo obhajovala všelijaká církevní rozhodnutí, o čemž psal například … benediktin jménem Adso – z Melku, vypravěč Jména růže. Svět už nevykládají teologové, ale vědci a filozofové.“ I kdyby to tak bylo, konec konců, není to varianta ještě dost nadějná?

Slovo teď v době sociálních sítí naopak váží víc, je důležitější

„Dříve bylo těžší spontánně přijít do kontaktu s Andruchovyčovou prózou nebo s Izdrykovou poezií, zatímco dnes prakticky každý může ve své bublině narazit na sdílený text nějakého současného autora.“ To už je veskrze optimistická citace z rozhovoru, který v Hostu vede Alexej Sevruk s Jurijem Izdrykem a Hryhorijem Semenčukem, dvěma ukrajinskými básníky, společně vystupujícími v hudební skupině DrumTyatr. Oběma vyšly překlady v češtině a oba navštívili Česko v rámci mezinárodního literárního festivalu Měsíc autorského čtení nebo veletrhu Svět knihy.

Do třetice ochutnávka ze sedmého letošního Hosta:

„S vedením jsme se taky úplně neshodovali na výběru recenzovaných knih a způsobu, jak o nich psát. Vyžadovali například větší žánrovou pestrost a větší pozornost k takzvanému mainstreamu. V tom jim zpětně dávám za pravdu. V čem bychom se naopak neshodli ani dnes, byl požadavek, aby na místo jedné strany recenzí byly jen tři anonce. Připadá mi, že lepší než jen replikovat literární provoz je knihy kriticky reflektovat.“

To je část odpovědi Ondřeje Nezbedy v rozhovoru, který s ním vede Jan Němec. Zdůvodňuje svůj odchod z časopisu Respekt. Že to je obecná situace stavu současných tiskovin denních i tzv. kulturních, to vyplývá z tohoto náčrtu i z dále řečeného. Ale i z tohoto „koncismu“ lze vytěžit nadějnou část – oč větší úhor v dostupné běžnosti, o to koncentrovanější je pak sběr „specialistů“. Host je toho jasným dokladem.

A pokud už je řeč o výsostných vrstvách literárních periodik, jedním z nich je Svět literatury. Vydává jej FF UK, hlavním akcentem je pozornost věnovaná literaturám „s výhledy do jiných kulturních oblastí“, neboť, jak čteme v anonci časopisu, členy redakčního kruhu „spojuje přesvědčení, že literatura se vyvíjí v prostoru daleko širších kulturních regionů“.

Proto, i když zájem listu je v literaturách evropských a amerických, hned první studie 55. čísla 27. ročníku, má název Čínská literárnost: Pojem a téma. Autorem je Oldřich Král, který hned v úvodu píše:

„Vycházím totiž z toho, že tu literatura všeobecně a klasická čínská literatura zvlášť není od toho, abychom ji znali, ale je tu od toho, abychom ji četli. A že máme-li ji číst tak, aby to stálo za to, musíme jí rozumět. Rozumět jejím způsobům, pochopit důvody a okolnosti těchto jejích způsobů, pochopit, k čemu to u ní vedlo a vede, abychom si četbu užili a aby popřípadě dávala smysl i tomu, komu je jinak Čína celkem lhostejná.“

Důvodem, proč se podělit o příjemné setkání s časopisem Svět literatury, je právě fakt, že četbu tohoto akademického tisku si může užít i této půdě vzdálený, kulturu oblibující a obecnou vzdělaností vybavený čtenář. Smysl mu dá a radost udělá i další stať, nazvaná Václav Černý a strukturalismus, jíž Světu literatury přispěl Jiří Pelán. Ta je totiž nejen ukázkou perfektní znalosti tématu, ale také třeba důkazem, že i věda je lidská činnost a že sice super-kritik má právo na svrchovaný názor, ale jda mu kdo důsledně ve stopách, jak to činí Jiří Pelán, vyjeví poučně, že právě ono napětí mezi subjektivním názorem a jeho objektivní argumentací přináší slast poznání.

03343336.jpeg

I kritik je nakonec jen člověk: „…pokládám za vyloučené, že by bylo možné redukovat Černého vztah ke strukturalismu jen na historii animozity a osobních antipatií. Jestliže byl Černý se strukturalismem konfrontován už od 20. let. A pokud zde bylo od počátku jisté napětí – a nejspíše bylo -, pak muselo mít jiné důvody než osobní. Lze předpokládat, že Černý byl zaskočen tím, že ve chvíli, kdy importoval do Čech vědecké metody, jimiž vybavili tak výsostní učitelé jako Lanson, Baldensperger či Hazard a jež jednak osvěžil dravým duchem Nouvelle revue Francoise – lekcí Gidovou a Thibaudetovou -, jednak napojil s pramenů samorostlého myšlení Šaldova, se ve sféře jeho činnosti vynořil velice sebevědomý proud, který koncipoval vědu o literatuře zásadně odlišným způsobem a velice rychle se – dle Černého ne zcela kalými způsoby, prosazoval. Ve hře byla nesporně také odborná rivalita.“

K tomu všemu, ve Světě literatury najdete také tři texty O místech a básních, vypravených pod patronací Josefa Hrdličky a za přispění jeho a Elišky Fulínové po vlnách ČRo Vltava v letech 2014-2015 v cyklu Místa a jména. „Větší část z celkem 90 pořadů tohoto cyklu věnovaných básním o místech vyšlo v publikaci Básně a místa.“ Tu knihu vydal s FF UK společně Radioservis s vročením 2015 a Jan Lukavec v internetové revue Iliteratura v recenzi napsal:

„Některé vydařené stati přinášejí i jakési hutné minihistorie proměňující se mytické a básnické imaginace spjaté s konkrétním místem, například s řeckými Delfami nebo krymským Bachčisarajem. Jistá témata se přitom v knize průběžně vracejí, jako moře, smrt nebo Praha.“

Ten kačena byla vynikající

K těm – v pozitivním smyslu slova – elitním časopisům, nepochybně patří Revolver Revue. Její podzimní, 108. číslo nedávno vyšlo a je opět „všeumné“, jak už patří k tradici Revolverky. Do literátské části přispěla ukázkou ze svého debutu Bronka Nowicka. Polská scénáristka a režisérka získala za prózu nazvanou Nakrmit kámen literární cenu Nike v loňském roce. V tom příští kratičké obrazné pohledy na obyčejné věci jako je Povlak, Okno, Klubíčko nebo Papíroví draci, v překladu Hany Stachové vydá právě Revolver Revue.

03301425.jpeg

Obraz a slovo spojuje volný cyklus Sedm. V RR vycházel v letech 1993-2003 ze zadání: „Vyzvané osobnosti si mají zvolit sedm děl, a to zcela podle vlastního uvážení. K nim pak napíší komentář, glosu, úvahu, poznámku – opět, jak uznají za vhodné, nejvýše však v rozsahu jedné tiskové strany RR.“ Ve 108. čísle Revolver Revue komentuje obrazy Jaromír Typlt.

A jedna citace z oddílu Pocta Paulu Wilsonovi: Umělec a výtvarný kritik Olaf Hanel vzpomíná:

„Byv vyzván ke krátké vzpomínce na působení Paula Wilsona v Čechách blahé paměti, napadá mne jedna, která sice může poněkud zlehčit Paulovo zacházení s češtinou, nicméně zdá se mi roztomilá. Tento renomovaný překladatel Škvoreckého a Hrabala, ale také novinář, vzpomínal v hospodě U Svátků na předcházející pozvání k večeři se slovy: ´Ten kačena byla vynikající.´“

O románu současného maďarského spisovatele Gergely Péterfyho Vycpaný barbar, který v překladu Roberta Svobody vydalo nakladatelství Dybbuk, debatovala v pořadu literární historička Blanka Činátlová s Evženem Gálem a Janem Hellerem. Redakčně připravila Blanka Stárková.