Lékař své cti (recenze)

Troufám si říci, že tato temná a značně rétorická, neřkuli podivná hra dramatika sklonku španělského zlatého věku by asi v jiném divadle neměla šanci. Nebo ještě jinak - v režii jiné nežli Hany Burešové. Ta má s Calderonem své zkušenosti, a zdá se, že pro tohoto autora našla nejen specielní výrazový klíč, ale také vhodné spolupracovníky. Stejně jako na předchozí Calderonově hře Znamení kříže v Městském divadle v Brně s ní spolupracovali překladatel Vladimír Mikeš, dramaturg Štěpán Otčenášek, skladatel Vladimír Franz a také hlavní hrdinka Helena Dvořáková.

Lékař své cti překvapivě nepoukazuje na konfrontaci člověk a Boha, resp. vůbec ne na náboženský aspekt, tak jako mnohé z Calderonových her, ale na podivnou pokroucenou morálku společnosti, která je na základě vykalkulovaných obvinění schopna nelítostně ničit lidi. Tzv. drama cti je pro dnešní společnost a postavení ženy zcela nepřípustné a nepochopitelné. V Calderonově době - neboť jeho hry byly současné¨- nemusela žena, výhradní majetek muže, udělat vůbec nic. Jen kvůli pouhému podezření, vykalkulované domněnce mohla být obviněna a ve jménu cti zničena. Hluboce temné téma, mimochodem překladatelem vhodně pojmenované jako drama zděšení nad stavem společnosti, působí velmi sugestivně. Textovou ponurost ještě umocňuje scénické ztvárnění. Na počátku se před námi vynořují zezadu osvětlené tmavé postavy, z nichž jedna upadne a svíjí se, to vše za doprovodu nejprve patetické, poté podivně skřípající hudby Vladimíra Franze. Všechny ty temné mužské postavy - infant don Enrique Miloslava Koniga, Don Arias Tomáše Turka, k nimž vzápětí přibude postava nejtemnější ve své nesmlouvavé krutosti - Don Gutierre Miroslava Táborského - stojí v kontrastu proti doslova andělskému zjevu něžné Doni Mencíi Heleny Dvořákové. Ale jako bychom už na počátku tušili, že právě toto slunce musí zhasnout. Doba si to žádá. Chvění, zvláštní nervozní napětí, cítíme po celou dobu. I pokus o rozjasnění ponuré situace naivním selským vtipem Coquína Martina Matejky má v sobě trpkou příchuť. Vždyť hned na počátku je chycen králem (Miroslav Hanuš) s nehybnou tváří za černými brýlemi, jehož oči, ba ani sval ve tváři se nepohnou ani ve chvíli, kdy si brýle sundá. Sázka, zda ho tento drobný sluha rozesměje, je předem prohraná, a ten malý zmatený chudák se třese představou, jak mu vyrazí všechny zuby... Zatímco dům Dona Gutierra a jeho ženy je na počátku jasným prozářeným obydlím lásky, postupně se stává stále zmenšující se klecí, která ubohou oběť nevinnou Menciu, doslova slisuje, až se nakonec stává její rakví. Scéna paláce je naopak jen soustavou nekonkrétních anonymních pohybujících se zástěn, za kterými je možno se skrýt a neviděn vyslechnout cosi z hovoru, který může být zkázonosný. Samotná vražda nevinné ženy, kterou po celou dobu předpokládáme, je však jen částí tragédie. Přehnané lpění na konvencích, ovlivnění nesmyslnými předsudky, necitlivost vůči druhým, neschopnost odpouštět a zároveň bytostný strach před ostatními, trvalá deprese a sklony k hysterii jako jed dopadají na všechny přítomné a odsuzují je k trvalému duševnímu utrpení.

Herecky (částečně i obsazením) jako by Lékař své cti navazoval na antickou Faidru. I tady se setkáme s výrazně stylizovanými gesty, formálně dokonalými živými obrazy a pečlivě vypracovanou mluvní stránkou projevu. Všichni protagonisté zvládají dokonale nejen charakteristiky svých hrdinů, ale také verš a proměnlivé tempo inscenace směřující od zdánlivě klidných poloh s lehce ponurým podtextem až k hysterickým vrcholům (ať už se jedná o vzedmutí žárlivosti Dona Gutierra nebo záchvat smrtelného strachu krále). Je to inscenace, po jejímž shlédnutí si budete připadat jako spráskaní psi, ale zážitek ve vás jistě zůstane nadlouho. A ženy si patrně budou - alespoň na chvíli - pochvalovat, jak se jim žije v 21. století