Laboratoř urbanistů. To je pražská čtvrť Letná

Strossmayerovo náměstí, Praha
Strossmayerovo náměstí, Praha

Letná je populárními místem setkávání nejen Pražanů. Je ale také místem, kde se protíná řada architektonických stylů, je laboratoří urbanistů 20. a 30. let minulého století. Ulicemi Letné provází ve čtyřdílném seriálu historik umění Richard Biegel.

Letná je jméno kopce stojícího u Vltavy severně od centra Prahy. Je to také místní název čtvrti na tomto kopci, často též zkrácené označení nezastavěné části jeho vyvýšené planiny, která se nazývá Letenská pláň. Postupem času se z nezastavěné plochy Letenské pláně stalo důležité místo zábavy a rekreace nejen Pražanů. První díl seriálu začíná na Strossmayerově náměstí.

Na Letnou byl přesunut pavilon z výstavy Expo 58 v Bruselu

Letná leží v jihozápadní části současné Prahy 7, na části katastrálních území Bubeneč a Holešovice. Od Strossmayerova námětí se historik umění Richard Biegel přesunul do místa v oblasti Skalecké ulice. „Zde se zachoval mikrosvět, který dokazuje, jak poklidné toto místo před atakem velkoměsta bylo. A právě zdejší kostel svatého Klimenta je jeden z nejstarších svědků minulosti Letné. Má kořeny v 11. století.“ A od kostela už je to jen pár kroků k pavilonu Expa 58.

Národní technické muzeum najdete na Letné

Velká nezastavěná a neupravená plocha Letenské pláně vybízela ke sportovním aktivitám, čehož je dodnes důkazem tenisový klub architekta Bohumíra Kozáka z roku 1926. „Tenisový klub vznikl jako provizorní dřevěná stavba. Ale přesto že je provizorní, je to stavba překrásná, která už pracuje s dobovými avantgardními prvky,“ představuje stavbu Richard Biegel. Tenisový klub ale není jediným architektonickým skvostem či zajímavostí Letenské pláně. Za pozornost jistě stojí také blok nájemních domů Molochov nebo Národní technické a zemědělské muzeum.

Bio Oko na Letné

Pro Letnou jsou charakteristické také významné funkcionalistické stavby. Mezi ně patří například pošta a telegrafní ústředna z roku 1930 nebo blok nájemních domů s legendárním kinem Oko z roku 1939.