Kultura v zajetí moci

Jiří Knapík je absolventem oboru historie Slezské univerzity v Opavě, působí v Ústavu historie a muzeologie. Jako potvrzení správnosti volby jeho specializace může být vnímána řada publikovaných prací, spolupráce s Českou televizí i několik ocenění (např. Cena Josefa Pekaře v roce 2005). V nakladatelství Libri vyšly již dvě jeho práce, v roce 2002 biografický slovník Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948 - 1953 a v roce 2004 disertační práce nazvaná Únor a kultura (Sovětizace české kultury 1948 - 1950).

Námětem Knapíkovy práce je způsob vedení a směrování české kultury po únoru roku 1948. Tak jako později v zemědělství byla zcelována drobná pole v nepřehledné lány, stejně i v kultuře byla pestrost a rozmanitost uměleckých spolků, kulturních organizací a podniků "rozpouštěna" do jednoho celku, soustředěného pod státní dohled, lépe řečeno, pod dozor jedné politické strany. Autor uvádí postupy, zásahy a nařízení, nátlakové metody, díky nimž byli umělci a kulturní činovníci společensky znemožňováni, postihováni, "odstavováni" a tvůrčí aktivity, jakož i nakladatelská činnost knižní či časopisecká zakazována. Dle sovětského vzoru - ale zároveň podle dávné pravdy, že slovo je třeba umlčet, nebo si podmanit jako první - došlo omračující rychlostí k ovládnutí veškerého tištěného projevu, především díky znárodnění polygrafických podniků.

Obálka knihy|foto: Nakladatelství Libri

Text Jiřího Knapíka je souhrnem faktů, dat a jmen (především těch nechvalně proslulých, jako je např. Václav Kopecký, Ladislav Štoll, Zdeněk Nejedlý). Časový odstup ještě není tak velký, aby na čtenáře nezavanul chlad promyšleného zásahu, jehož aktéři si byli vědomi nutnosti radikálního a razantního řešení. J. Knapík sice ve svém textu naznačuje nedokonalosti, krize a ústupky uvnitř stranického aparátu, přesto v důsledku bylo nasměrování a účinnost socialistického kulturně politického systému jasně devastační. Způsobem nešetrného politického zásahu došlo k tragickému přerušení plynulého vývoje české kultury, vsazené do evropské tradice, k násilné izolaci a zhoubné orientaci, která nezkoumala úroveň kulturních hodnot, ale úspěšnost ideologického boje. Odstranění takto napáchaných škod je mnohdy téměř nemožné.

Potřeba a důležitost prací jako je ta Jiřího Knapíka je nepochybná. Bohužel, jistým rušivým momentem je styl, který autor pro svoji práci zvolil. Neodbytně totiž doprovází některá fakta komentáři, až příliš úzkostlivě připomíná, opakuje a zdůrazňuje některé skutečnosti. K objasňování avizovaného problému se J. Knapík dostává přes rozsáhlou obhajobu svého úhlu pohledu, přes zdůvodnění zvoleného přístupu a po vypořádání se s kritickými námitkami proti svým dřívějším publikacím. Z jeho práce je zřetelná erudice a přehled o daném tématu. Je též jistě nutno ocenit sumu prostudovaného materiálu i množství dat a jmen uvedených do potřebného kontextu. Z textu se nakonec zásadní problematika přeci jen vynořuje, byť je občas nutné podstoupit čtenářský boj s návraty, zacházkami a shrnutími. Pro příště by snad mohl autor více pomyslet na své čtenáře (kterých jistě bude velký zástup) a pokusit se dbát také o stránku čtivosti a přehlednosti.

Jiří Knapík, V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři, Libri, Praha 2006, str. 400.