Krvavá svatba v Celetné ulici

24. duben 2003

Ostré výkřiky a záblesky baterek proříznou malý sál Divadla v Celetné. Postranními uličkami vbíhají pronásledovatelé a kužely světla hledají mezi diváky Nevěstu a Leonarda. Jeden přes druhého křičí a zvěstují tak světu, že tento šťastný den skončí tragicky. Nastává čas Krvavé svatby.

Divadelní spolek Kašpar již v minulé sezóně přijal do svých řad několik absolventů DAMU a v inscenaci hry Federica García Lorcy Krvavá svatba využil především potenciál těchto nových, mladých kolegů. Ti, vedeni generačně spřízněným režisérem Filipem Nuckollsem, naplnili sedmdesát let starou hru svěží, nefalšovanou euforií prvních lásek a vášní, kterými Lorcovi jižanští hrdinové v originále doslova hoří. Co se asi tak může stát pod horkým španělským sluncem, když k sobě dva lidé (ve skutečnosti ještě děti) vzplanou láskou a ta je násilně přervána? City se vrací neúprosně a bezohledně. Ničí a ohrožují jednotlivce i celé rodiny. Bývalý milenec Leonardo unáší v den svatby Nevěstu, aniž by pamatoval na Ženicha, vlastní ženu i syna a léta trvající nenávist mezi svou a ženichovou rodinou. Pronásledovaní milenci svého štěstí nemohou dosáhnout. Pomsta je v tomto kraji nejsilnějším impulsem k jednání. Netuším, jak je tomu dnes, ale za Lorcových časů si tato vznětlivost vybírala lidské životy bez ohledu na věk a pohlaví.

Krvavá svatba

Diváka v Celetné nečeká žádné španělské retro. Tady se herci nesnaží vtěsnat tresť španělské duše do rudé barvy a provokujícího rytmu flamenga. Jsou to spíše mladí, "nabuzení" ztřeštěnci, kteří si hrají, zkouší nejzažší meze lidských citů a vášní. Text je obrácen vzhůru nohama, nic se sice nevynechá, ale začne se koncem, aby pokračující děj odhalil kořeny celé tragédie. Herecké výkony charakterizuje exprese (Nevěsta, Ženich, Leonardo i Leonardova žena), starší generace (Matka, Otec nevěsty) je zdánlivě klidnější, ale pod klidným povrchem stále cosi doutná a provokuje. Inscenace graduje groteskní svatební hostinou, kdy zoufalá snaha slavit exploduje v nesnesitelný křik, rozhazování popcornu a umělohmotných kelímků. Svatebčané působí spíše jako rozjaření fotbaloví fanoušci a slavnostní stůl se podobá opuštěnému stadiónu po rockovém koncertu.

Lorcovy hry jsou jednou velkou básní. Je to poezie plná obrazů, jež staví do kontrastu horké dny a chladné noci, kdy se ochlazuje vroucí krev. Neustále se připomíná smrt i život, stružka krve vytékající ze zabitého těla, se kterou vše odchází, aby se vracelo tam, odkud jsme vzešli. Vyprahlá zem do sebe krev hladově vpíjí, sytí se jí. Kašparu se podařilo nejdůležitější, rozuměj lyrickou, část hry převést do divadelní podoby. Příběh samotný je jen jejím nástrojem. Stalo se tak díky úpravě textu a důslednému rozložení hereckých sil v souboru. Hyperaktivní mládí se řítí do problémů neohlížejíc se na nic. Silným dojmem působí však jen díky chladné, drsné odměřenosti v projevu starších hrdinů. I oni v sobě nesou podobný gejzír vášní, ale ukrývají ho pod hořkou zkušenost, kam takové uragány citů mohou dospět.

Při Lorcových hrách by měl divák v hledišti cítit neodbytné napětí a mravenčení v zádech. V Celetné si takové pocity bezpochyby prožijete. Jen je škoda, že přestože od premiéry inscenace uteklo již hodně vody, stále neláká tolik diváků, kolik by si zasloužila. Možná je na čase to změnit.

autor: Jana Dlouhá
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…

Jan Pokorný, projektový manažer ČRo

Jack London Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách

Koupit

Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.