Kolik tempa snese Beethoven?

24. leden 2012

Nová nahrávka Beethovenových devíti symfonií a osmi overtur pod taktovkou dirigenta Riccarda Chaillyho a jeho lipského Gewandhausorchester vyvolala polemiku, kolik tempa dílo tohoto velikána snese.

Riccardo Chailly se pro edici symfonií a overtur geniálního skladatele nechal vyfotit pod monumentální sochou Beethovena, kterou vytvořil Max Klinger v roce 1902 pro 14. výstavu vídeňské secese. Originální fotografie jakoby už předznamenala, že nahrávka představovala pro Chaillyho a jeho ansámbl mimořádnou výzvu. A také dlouhou cestu.

Brilantní a sympatický hudebník Chailly přirovnává nastudování symfonického díla génia k pomalému stoupání na himálajskou osmitisícovku. K „výstupu" na hudební Mont Everest jej jedna gramofonová firma přemlouvala už před 15 lety, necítil se však být na to připraven. Teprve před pěti lety se rozhodl přijmout výzvu, což nebylo snadné. Tradice a její vliv na interpretaci díla bonnského rodáka byly až svazující, zejména místy přímo ďábelské tempo, které zanechal sám skladatel. Právě ono je však podle Chaillyho klíčové pro charakter každé věty, tudíž pro celou symfonii a v konečném důsledku pro celý cyklus. Jen málokdo jako rodák z Milána se dosud natolik striktně držel tempa, které stanovil sám skladatel. V mnoha větách bylo považováno za takřka nehratelné a za více či méně nesmyslný výplod génia, který v době komponování ztrácel sluch. Fakt, že tomu tak není, dokazují nejenom pojetí Gardinera nebo Norringtona. Už René Leibowitz a Michael Gielen vyvolali svými nahrávkami debatu, za kterou neudělala tečku ani lipská edice, spíše naopak. Zhostit se Beethovena se strhující virtuozitou a samozřejmostí, jak to předvedl orchestr Gewandhausu, se podle nadšených kritik dosud nepodařilo žádnému tradičnímu symfonickému tělesu.

S projektem, v němž se lipský orchestr chtěl maximálně přiblížit originální partituře a detailu začal Chailly před pěti lety a, jak přiznal v jednom rozhovoru, na počátku na něj hráči koukali docela vyjeveně, když jim předvedl své tempo. Velmi rychle se ale do něj dostali a podle nadšených hodnocení hudební kritiky nejenom v Německu, ale také Anglii předvedli nejen bravurní výkon, ale i vůli i připravenost k určitému riziku. Největším umění bylo podle Chaillyho to, aby vše znělo uvolněně, nekřečovitě, sice briskně, nicméně přirozeně. A to při plném obsazení orchestra Gewandhausu, nikoli jako v případě Chaillyho dávného předchůdce na postu kapelníka Johanna Philippa Christiana Schulze. Ten ještě za Beethovena života uvedl v Lipsku kompletní cyklus symfonií, faktem ale je, že tehdy se hrálo v podstatně menším sále pro asi 600 diváků. Současný orchestr vystupuje před dvoutisícovým publikem v sále, kde vznikají také živé nahrávky, takže například logicky od Eroicy hraje těleso ve velkém obsazení 16 prvních a 16 druhých houslí a 8 kontrabasů.

Odborníci si na nové nahrávce nejvíce cení fakt, že se vyhýbá patosu a zvukové bombastičnosti, respektuje detail. Recenze velebí elektrizující, povznášející a vyvážený výkon orchestru, který zasluhuje nejvyšší respekt. Lipskému tělesu je jasné, že jeho razantnější pojetí Beethovena se nemusí zamlouvat úplně všem a že vyvolá diskusi. Ostatně i to bylo smyslem projektu, který bezesporu nikoho nenechá chladným.

autor: zis
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...