Knižní salon v Paříži

U nás se kdysi říkalo březen měsíc knihy, jako by předjaří bylo vhodnou dobou ke čtení i k různým oslavám literatury. V Lipsku se koná v polovině března obrovský mezinárodní veletrh a hned vzápětí začíná pařížský Salon du livre. Český návštěvník čtyřdenní tradiční slávy bude v mnohém překvapen nejen proto, že je celý veletrh důsledně frankofonní. Kolem knížek tu však potkáte opravdu davy lidí, stejně jako co chvíli nějakou literární recesi. Takže kousek od Versailles se prochází nalíčený rabín v kovbojském, vytáhlá žirafa či chodící knihy.

Letošním tématem byla severská literatura, již přijelo zastupovat na čtyřicet autorů ze skandinávských zemí. Samozřejmě nechyběl švédský pisatel kriminálních zápletek a románů noir Henning Mankell či mladá finská literátka Sofi Oskanen, jež nedávno získala francouzskou cenu Prix Femina. Českou republiku zastupovalo například čerstvé vydání Hrabalových Tanečních hodin pro starší a pokročilé ve francouzském překladu.

Ten největší rozdíl oproti našemu Veletrhu knihy spočívá v tom, že celá akce je výdělečná. Pomáhá vydavatelům prodávat knihy i rozdává prestižní literární ocenění, aniž by ji dotoval stát. Naopak ji pořádá svaz knihkupců a nakladatelů, který se skrývá pod názvem Syndicat national de l'édition. Jeho prezident Antoine Gallimard prohlásil, že veletrh letos přesáhl počet dvou set tisíc návštěvníků a že se zdá, že se vydávání se blýská znovu na lepší časy.

Co je zajímavé ve francouzských dotacích na literaturu se důsledně rozlišuje systém podpory spisovatelům a editorům. Jinými slovy autor těží především prostřednictvím dotovaných literárních cen, které mají své poroty. Naproti tomu systémové peníze z ústředí Centre du livre směřují zpravidla hlavně nakladatelství na konkrétní vydavatelské počiny. Systém je tak orientován na silné, zodpovědné editory, kteří se sami snaží objevovat talenty a dávají prostor kvalitní literatuře. Další odlišností od našich podmínek je systém pevné ceny za knihu, která se nemění ani ve výprodeji, jakmile ji vydavatel jednou stanoví. Zamezuje se tím například braní na hůl autorů v řetězcích s levnými knihami. Nakonec rozdíl největší spočívá v tom, že Francouzi svoji literaturu velmi ctí i čtou. Knihy nejsou pouhou službou na okraji společnosti.

Letos tím největším tématem byly v Paříží debaty nad tzv. elektronickými knihami a jejich možným přežitím na internetu. Virtuální sítě se zároveň stávají předmětem studií sociologů a sociálních vědců. V knize Numerické vztahy aneb Cestou k nové společnosti přirovnává Antonio Casilli fungování webu k recesistické hře individualistických teenagerů, skrývajících se za svými maskami. Nám nezbývá než doufat, že i oni budou ještě stále číst.