Kniha, která vyvolala skandál. Na zábradlí uvádějí Bernhardovo Mýcení
Divadlo Na zábradlí uvádí Mýcení Thomase Bernharda. Režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková zdramatizovali román, který v polovině 80. let vyvolal jeden z největších skandálů moderní rakouské literatury.
Inscenaci Mýcení hodnotil v Mozaice divadelní publicista Vladimír Mikulka.
Když Thomas Bernhard, rakouský spisovatel a dramatik proslulý svým ostře kritickým tónem, napsal v roce 1984 autobiografický román „Mýcení. Rozčilení“, vzbudil v rakouském kulturním prostředí značný rozruch. Ironická sonda do života lepší společnosti v podobě monologu psaného v rozčilení některé jeho známé pohoršila natolik, že autora nařkli z nactiutrhání, a kniha byla dokonce zakázána.
Jediná místnost a osm postav. Kdysi to byli přátelé z uměleckých kruhů, z lepší společnosti. Thomas se s nimi potkává po mnoha letech, po pohřbu blízké přítelkyně je pozvaný na uměleckou večeři. V té jediné místnosti se pak v kontrastu s věčností a smrtí zhmotňují témata pokrytectví, přetvářky, snobství a úslužnosti údajné lepší společnosti. „Dramatizace má jazykově dvě roviny. Jsou tam jednak vnitřní monology hlavní postavy, kdy je Bernhardův jazyk námi nedotknutý, a jednak jakoby společenské tlachání hostů na večeři. Tam jsou texty rozvolněnější a částečně vznikly trochu i na základě hereckých improvizací. Také jsme do dramatizace vnesli motiv cyklení, kdy hlavní postava několikrát dokola, ale v různých rovinách vnímání, vchází na tu společenskou večeři,“ říká spoluautor dramatizace a režisér inscenace Jan Mikulášek. Spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou nahradili rakouské reálie českými. Tvůrcům ale nejde o kritiku společenských poměrů, zaměřují se na podstatu románu a jeho obecnější výpověď. A to ve dvou liniích.
„Ta první je konfrontace s vlastní minulostí, kdy se hlavní postava setkává s lidmi, které dvacet let neviděla. Vidíme, že ta konfrontace je nepříjemná, zraňující, možná i trapná. Každý jsme něco takového v životě zažili. To setkání s vlastní minulostí je i setkání se sebou samým. Člověk se musí vyrovnat s tím, jaký kdysi byl a co se s ním stalo. Druhá linka je možná ještě obecnější, a to je téma nějaké upřímnosti. Jestli člověk může fungovat ve společnosti a zároveň se chovat upřímně a být sám sebou,“ popisuje Jan Mikulášek.
Stěžejním prvkem inscenace je opulentní scéna a kostýmy výtvarníka Marka Cpiny. Vizuálně působivá a stylizovaná výprava kontrastuje s civilním a méně expresivním projevem, ke kterému tentokrát režisér Jan Mikulášek herce vedl. „Pro nás bylo dost těžké, že musíme hrát civilně, s tím se peru doteď. Text Thomase Bernharda je pro postavy jasně daný, takže na první čtené jsme hned měli představu, jak to budeme dělat, ale režisér Honza Mikulášek nám to rozbil tím, že musíme být co nejcivilnější, aby ten text fungoval. Text tedy nesmíme podporovat žádnout stylizaci, což je pro mě velmi těžké,“ říká Jana Plodková, představitelka spisovatelky Jeannie Billrothové. Spolu s ní se na jevišti představí Jakub Žáček, Magdaléna Sidonová, Jan Hájek, Johana Matoušková, Dita Kaplanová a Petr Jeništa.
Nejbližší reprízy jsou na programu 13., 14. a 19. dubna.
