Kateřina Černá: Někdy se až divím, co na tom mají
Její drobné, vtipné knížky znalo dlouho jen pár přátel, kterým je dávala třeba jako novoročenky. Takřka v osmdesáti letech se stala kmenovou autorkou nakladatelství Bylo nebylo. Píše, tvoří koláže, kreslí a maluje na dortové dečky, v poslední době také na papírové tašky. Svou zatím poslední knížku Hvězdy Tabooku podepsala: Babka Chňapka – všestranná umělkyně.
„Ze setkání s nakladatelkami z Bylo nebylo mám velkou radost. Porozuměly jsme si. Jsou nadšené z mé práce, až se někdy divím, co na tom mají. Nejsou to ani knížky, spíš takové sešitky, odreagovávala jsem se tím od života“, říká autorka, která po dokončení studií na AVU nastoupila jako vychovatelka do školní družiny a většinu života učila výtvarnou výchovu na základní umělecké škole. V sedmdesátých letech tak vznikly její Horrory pro školní družiny a Krvavé MDŽ. A později Politicko-erotické sny čtenářky Lidových novin nebo hra se zpěvy Od svítání do svítání neboli Srdce žije z naděje a ne přítomností chudou.
Na fotografii z náplavky ze šedesátých let se za skupinkou spolužáků z AVU tyčí Letná se Stalinovým pomníkem. „ Atmosféra ve škole už se ale uvolňovala, profesor Souček nás nechal, ať si děláme, co chceme. Měla jsem už skoro hotovou velkou koláž Jaro v Paříži, když za mnou přišel a namítl, že by se to raději mělo jmenovat Jaro v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Řekla jsem, že to nejde. A ono to prošlo! “
V roce 1959 namalovala dechovku svého staršího spolužáka Jana Koblasy. Modelem jí postupně stáli všichni její další členové Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý a Čestmír Janošek. Jako Rozárka účinkovala v legendárním představení Paličovy dcery, které uspořádala Koblasova recesisitická skupina Šmidrové.
„Kateřina v kroji, jen se nesla,“ poznamenal si Jan Koblasa do deníku. V představení hrál jejího otce, roli Rozárčina nápadníka dostal skladatel Jan Klusák. „Z pilnosti jsem se to celé naučila a napovídala ostatním jejich repliky. Oni to neuměli.“ Paličova dcera měla premiéru v klub mládeže v Kamenické ulici, který byl v důsledku úspěšné, ale nedovolené akce vzápětí uzavřen.
Líbí se mi celník Rousseau, nadchly mě práce malých dětí, se kterými jsem pracovala v družině, ale naivistka nejsem. Také proto, že jsem malířství vystudovala.
Kateřina Černá bydlí v Pštrossově ulici, z bytu se dívá na náměstíčko s pumpou a z druhé strany na střechy Pivovaru U Fleků. V Sebraných básních píše: Až budu stará, budu kreslit jen to, co uvidím z okna, kostel, kříž, zvonici, lípy na malém plácku, jeptišky spěchající na mši, lidi neznámé, ale někdy i známé. Kdysi poslance Bendu s dlouhou šedivou bradou, taky Knížáka, motal se před kostelem s batohem na zádech a jednou Arséna v telefonní budce…Ale my nevíme, jaké bude naše stáří, bude se nám chtít hledat barvy a štětce jen kvůli nějaké šmouze na večerním nebi? A najdeme je vůbec?
„Někdy se mi už opravdu nechce hledat barvy, ale těší mě, když se do něčeho zaberu. Když píšu nebo kreslím, zapomenu na všecko. Jsem spokojená, že můžu mít své obrazy kolem sebe.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
