Karl Kraus: Rčení a protirčení, 5 částí
Rakouský satirik, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) během nedokončeného studia práv a filozofie váhal mezi herectvím a spisovatelstvím, jeho životní dráhu určilo r. 1899 založení vlastního časopisu s názvem Pochodeň (Die Fackel). Otiskoval v něm řadu cizích příspěvků (Wedekind, Trakl, Werfel, Altenberg, Strindberg atd.), od r. 1911 již psal celý obsah sám (celkem vyšlo 922 čísel).
Karl Kraus měl nespočet nepřátel, celý život byl napadán a nenáviděn. Byl fascinujícím recitátorem děl vlastních i cizích – na jeho „zacházení se slovem“ vzpomínal po letech např. F. X. Šalda („Vášnivý milovník cudného jazyka, nic nezalhávajícího líčidlem odvozené papírové fráze, jazyka proudného a neustydlého v hotovém klišé je Kraus, pokračovatel v tradici schopenhauerovské a nietzschovské, vzteklý bořitel lepenkových hradů a zámků.“)
Jeho knihy jsou soubory pojednání, aforismů, esejů, literárních kritik, polemik, dopisů, satir, glos, epigramů, básní, prohlášení a dramatických scén (žánrová pestrost a prostupování jednotlivých poloh už ohlašují moderní literaturu 20. století), původně otištěných v jeho časopisu, který se mu stal nástrojem boje, fanatické individuální revolty proti společnosti, ne proti její podstatě, nýbrž proti symptomům jejího úpadku.
Kraus vedl osamocený zápas proti korupci všeho druhu, proti prolhanosti v politice i v umění, proti pokrytectví v morálce, odmítal povrchnost a frázovitost v žurnalistice a boj za pravdivost věcí a činů ztotožňoval s bojem za čistotu a jasnost jazyka. Úpadek řeči mu byl znakem úpadku celé civilizace. Celý život stál osamocen, nespojil se s žádným politickým ani kulturním programem.
Nemilosrdný dějepisec a glosátor éry úpadku měšťanstva přežil nástup nacismu jen o tři roky. Jeho texty zůstávají pro německy psanou literaturu v některých žánrech dodnes nepřekonaným vzorem. Krausův lítý hněv pramení v pesimismu, že se jeho vlastní zoufalství vzdává naděje na nápravu světa. Ne nadarmo pokládal Kraus svou vlast za „rakouskou pokusnou stanici zániku světa“, v období mezi dvěma světovými válkami označil své předválečné glosy za „předmluvu k zániku“. „Bohu budiž žalováno,“ dodal, „jsou jí dosud, neboť zánik světa má vývoj.“ „Jednotlivec nemůže zanikající době pomoci, může jí jenom ukázat, jak zaniká.“
Krausovy aforismy vyšly původně ve třech souborech: Rčení a protirčení (1909), Pro domo et mundo (1912) a V noci (1918). Ukázky z těchto břitkých textů vyšly v českém výboru Krausových textů s názvem Soudím živé i mrtvé v Odeonu roku 1984 v překladu Aloyse Skoumala. Půlnoční pětidílný cyklus z aforismů Karla Krause připravil Petr Adler, který také účinkuje.
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Jean-Claude Brisville: Rozhovor pana Descarta s mladým panem Pascalem. Střet tolerance a nadhledu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.