Juraji Herzovi s láskou a vděčností…
Vlastně by mělo stačit – „Juraji Herzovi s láskou a vděčností“. Jenže mediální vzpomínka na mrtvé – které se stále ještě nehezky říká nekrolog, jakkoliv se klasické nekrology u nás dávno nepíší – si žádá rozvinutí vyjádřených díků, lásky i vděčnosti. Žádá si důvody a emocionální popisy, vyznání, prostý argument; racionální důvody vzpomínky, které však vzhledem k rozsáhlosti díla vzpomínaného budou vždy omezené a neúplné.
Spalovač mrtvol, Panna a netvor, Morgiana, Petrolejové lampy, Habermannův mlýn. Důvody dostatečné! Slova plná obrazů a mrazivé filmovosti, která v sobě nese podivné a zvráceně přitažlivé tajemství lidské existence. Juraj Herz si nese do světa odšedších zvláštní popovou nálepku „král českého hororu“. Hororem, pověstnou filmovou hrůzou, ale pro něj byla ambivalence až mnohoznačnost lidské duše a jejího pobývání s dušemi ostatními. Nejenom to, co nás přesahuje, nás dokáže vyděsit, protože je jako posvátno oním tajemstvím děsivým a fascinujícím zároveň, jak to všichni známe třeba z Poea, u něhož se Herz spolu se surrealisty také učil.
Velký kus tohoto tajemství neseme přímo v sobě a v mezilidském potýkání, jež nás neustále přetváří a nutí zkoušet či potvrzovat staré v nových podmínkách. „Mysterium tremendum et fascinans“, jež je v dějinách západní kultury spojeno s Ottovou definicí posvátna a které v Herzově představě prostupuje lidským světem, proniká Herzovy filmy skrz naskrz; jedno, zda jde o surreálnou pohádku o krásce a zvířeti nebo o film o dvojakosti lidské touhy jako jsou Morgiana či Spalovač mrtvol.
Herz ale umí otřásající tajemství univerza odhalovat i v dějinách, což je druhá rovina Spalovače, ale i neosobní, dějinná vrstva Petrolejových lamp, jež jsou studií jednoho osobnostního rozkladu a zároveň podstatnou kritikou nefunkčnosti každé společenské instituce, která zůstane jen formálním rámcem či strukturou (a je jedno, zda je to manželství, rodina nebo kultura obecně, nejen ta maloměstská). A odtud, z této mezery na plátno vytékají ty nejděsivější hrůzy…
V největší hutnosti a masové přístupnosti je zmiňovaná dějinnost hrůzy vidět v Herzově filmu Habermannův mlýn (vyloučíme-li Spalovače, který je takříkajíc z jednoho kusu), který možná právě proto prošel společností bez větší pozornosti. Klasik intimních hororů se pouští do těžké práce vyrovnávání se s minulostí a dělá to podle mnoha kritiků šablonovitě. Vadilo více téma, protože právě to je dnes už chápáno jako šablona svého druhu, Herz ji ale překonal díky skvělým hercům a režisérskému nadhledu: nikomu se tu nefandí, a všichni nakonec padají do propasti; není vítězů ani poražených, v dějinách bez happy endu prohrávají všichni, nelze se očistit, nelze se vyhnout drtivému mlýnu dějin.
A ještě za jednu věc Juraji Herzovi s láskou (snad) vděčíme. Za filmovou otevřenost, za neochotu škatulkovat svoji produkci, strkat ji do žánrových kolonek, která mají svá pevná pravidla, jež je třeba dodržovat. Herz si šel vždy svou cestou. Vytrvával na svém. I proto může být Panna a netvor nejlepší pohádkou pro děti i slušným psychologickým filmem pro vystrašené dospělé. Proto je Morgiana studií ambivalentní ženské touhy, která se z lásky stává pomstou, proto jsou Petrolejové lampy zprávou o jedné nešťastné lidské oddanosti a o dekadentním rozkladu starého světa pevných společenských institucí (syfilis společnosti). Proto je Spalovač mrtvol filmovým pomníkem vznešenosti nekrofilie, do níž se s jistou rozkoší jako lidstvo neustále propadáme a nikdy z ní asi nevybředneme.
Důvodů snad už dost. Stačilo! Jsme na konci. Tak tedy ještě jednou a stručně: „Juraji Herzovi s láskou a vděčností“!
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
