Julia Fischer je nejmladší profesorka houslí v německé historii a hvězda Pražského jara
Ve třech letech vzala poprvé housle do ruky, v devíti studovala vysokou hudební školu, v jedenácti se stala absolutní vítězkou Mezinárodní soutěže Yehudi Menuhina. Julia Fischer je v současnosti jeden z největších houslových talentů. Letos se stala rezidenční umělkyní Pražského jara, kde v pondělí představila svůj sólový recitál a včera vystoupila se svým kvartetem. Rozhovor s nadanou umělkyní natočila Markéta Kaňková.
Když vás člověk vidí a slyší hrát na housle, nevěří svým očím a uším. Váš houslový projev je neuvěřitelně čistý, přesný. Je hluboce emocionální, ale zároveň neskutečně ukázněný. Jaký je recept na tak jedinečný umělecký projev? Jak je možné ho dosáhnout? Moc děkuji za kompliment. Pro mě je hraní na housle něco velmi přirozeného. Hraní na housle už pro mě dnes není nic těžkého. Samozřejmě, že v dětství to bylo jinak, ale dnes už vlastně téměř nemám žádné technické těžkosti. A když už se nějaké vyskytnou, tak si je vlastně užívám. Hrát na housle je pro mě něco naprosto logického. A hudba sama je součástí mého života od naprostého počátku, je to pro mě vlastně mateřský jazyk. Hudba je můj domov.
Nestačilo vám mistrovsky ovládnout housle, na profesionální úrovni jste se rozhodla věnovat také klavíru. Co vás k tomuto rozhodnutí přivedlo? Vlastně je to naopak. Začala jsem studovat oba nástroje najednou, a ve studiu jsem pokračovala až do svých deseti let. Tehdy jsem se přestala klavíru plně věnovat. Není to tedy tak, že bych se snažila rozšiřovat své hudební dovednosti, spíš se k nim vracím.
Na Pražském jaru máme možnost vidět vás v obou rolích, což je skvělé. Navíc vás uslyšíme hrát českou hudbu - rozhodla jste se představit skladby Martinů a Dvořáka. Jaký je váš vztah k těmto autorům a jaký je váš vztah k české hudbě? K české hudbě mám velmi blízký vztah. Například Sukův houslový koncert jsem poprvé slyšela, když mi bylo osm. To v Německu není příliš běžné, protože mnoho lidí tam ani neví, že nějaký skladatel jménem Suk žil a tvořil. Martinů prostě miluji, a každou skladbu, kterou jsem od něj do této doby nastudovala, jsem si moc užívala. To je důvod, proč jsem zařadila jeho skladby na svůj program. Co se týče Dvořáka – tam jsem popravdě musela najít skladbu, kterou bych na klavír mohla snadně zahrát. Dvořákův kvartet je pro klavír napsán velice komfortně, je mnohem snadnější než třeba Brahms.
Váš houslový repertoár je nesmírně široký. Jde od Bacha k Pendereckému, od Vivaldiho k Šostakovičovi. Jaká hudba je ale nejbližší vašemu srdci? Pro mě je těžké říct, jaký skladatel nebo jaká hudba je mi nejbližší. Velmi miluji Bacha, Mozarta, užívám si ale i romantický repertoár. Velmi blízká je mi ale také hudba dvacátého a jednadvacátého století. V podstatě jsou jen dva druhy hudby – dobrá a špatná. A já si užívám jakoukoli dobrou hudbu.
Jste neuvěřitelný hudební fenomén. Ve 23 letech jste se stala profesorkou houslí – nejmladší v německé historii. Jak důležitá je pro vás tato oblast vašeho působení? Pro mě není důležité být profesorkou. Pro mě je důležité učit – to miluji. Někdo za mnou přijde, řeší nějaký problém, a já mu mohu pomoci. A to mi dělá ohromnou radost. Já sama jsem v životě měla skvělé učitele, kteří mi mnoho dali. Cítím, že mám povinnost vrátit to všechno zpátky.
Stále zdůrazňujete, že vaším hlavním cílem je především neustále rozšiřovat svůj houslový i klavírní repertoár. Zajímalo by vás prozkoumat i další hudební oblasti? Co třeba dirigování? Nebo skládání hudby?Ne, to rozhodně ne. Jsem velmi špatná dirigentka a stejně tak i špatná skladatelka. Takže rozhodně hodlám zůstat věrná houslím a klavíru.
Vaše nejbližší hudební plány? Teď nemám žádné plány. Plynu s proudem.
