Josef Straka: V nových textech zachycuji deziluzi devadesátých let

Na to, aby se vyrovnal s událostmi 90. let, potřeboval několikaletý odstup. Texty situuje asi do roku 1994.

Právě tehdy se v něm zlomilo původní obrovské nadšení: „Pozvolna přišla rozkružující se skepse až deziluze z toho, že se to vyvíjí někam jinam a že vlastně sám jsem tak trochu cizincem ve vlastní zemi,“ říká Josef Straka o jednom z hlavních témat své připravované knihy.

„Spousta věcí, které se staly po roce 1989, je úžasná a jsem za to vděčen, protože období před tím vůbec nebylo dobré, ale tehdejší představy byly trochu jiné.“

Motivem cizinectví Straka navazuje na svou zatím poslední sbírku Malé exily. Své téma už v názvu odlišil od situací, ve kterých se lidé rozhodli odejít nebo museli odejít s vědomím, že už neuvidí své přátelé. Vedle toho podle básníka existuje „pocit existenciálního exilu, kdy se člověk nějak nenachází nebo toto není přesně ta země, kde by chtěl být, a hledá různé malé exily. V tom může být i pozitivní nacházení malých, dočasných domovů.“

S hostem vltavské Vizitky jsme mluvili také o jeho organizátorských aktivitách. Za jediný rok odmoderuje více než sto literárních večerů. Má tak slušný přehled o nastupující autorské generaci. A doba podle něj poezii přeje.

„Hodně se změnilo někdy v posledních deseti letech. Najednou jako by poezie vystoupila z jakéhosi ghetta. Chodilo na ni velice málo lidí, ale dneska není výjimka, když na uvedení knihy mladého autora přijde třeba sto lidí.“