Josef Škvorecký: Kouzelná hora a děvče jak vrbový proutek

Josef Škvorecký

Povídka o tom, jak spisovatel Josef Škvorecký jede do rodného Náchoda a spřádá historku o nerezavějících vzpomínkách na sladké pocity marnosti a také o jednom kanadském žertíku dvou českých krásek.

Hádanky Josefa Škvoreckého

O spisovateli Josefu Škvoreckém (1924–2012) je známo, že pro svá díla mimo jiné nacházel inspiraci v rodném Náchodě a v okruhu svých tamních vrstevníků. Tak vznikly třeba román Zbabělci nebo sbírka povídek Prima sezóna.

Náchodem je částečně inspirována i povídka Kouzelná hora a děvče jako vrbový proutek. Část příběhu se ale odehrává už v Kanadě, kde autor našel svůj druhý domov a kde také před dvěma lety zemřel.

Prvními českými čtenáři povídky byli zřejmě Škvoreckého přátelé Ladislava a Václav Eichlerovi, jimž spisovatel v roce 2003 nebo 2004 poslal kopii textu otištěného v časopisu Toronto Life a přiložil k němu i nahrávku rockové písně.

Povídka totiž pojednává o tom, jak se hudebník Seth Thistlethorn zamiluje do jedné z autorových literárních postav Marie Dreslerové, složí Blues pro Marii Dreslerovou a usiluje o setkání se skutečnou Marií.

Stejně jako mezi Škvoreckého přáteli nenajdete jméno Marie Dreslerová, jméno Setha Thistlethorna nebo Blues pro Marii Dreslerovou byste do hudebních vyhledávačů zadávali marně.

Ovšem den po Škvoreckého smrti, 4. ledna 2012, se na facebookovém profilu irského hudebníka Anthonyho Thistlethwaita objevilo toto sdělení: „S velkou lítostí vám musím oznámit, že můj dávný přítel spisovatel Josef Škvorecký zemřel. Hrdina jeho románů saxofonista Danny Smiřický byl inspirací pro píseň Marie Dreslerová na mém albu Cartwheel z roku 1994. Se skutečnou Marií jsem se setkal v roce 1995 v Josefově rodném městě v České republice. Josef později ve své povídce Kouzelná hora a děvče jak vrbový proutek vytvořil postavu Setha Thistlethorna, hudebníka, který složil píseň o Marii Dreslerové. Za svůj život rozdal hodně radosti a lásky. Bude mi chybět.“

Václav Eichler povídku, kterou Josef Škvorecký poslal, pro svou ženu přeložil a ta se o tom později v jednom z dopisů spisovateli zmínila. Autor si překlad vyžádal a odpověděl: „Děkuji za překlad, je docela dobrý. Dalas ho někde vytisknout? Hodil by se do některých krajských novin.“

Povídka nakonec neskončila v novinách, ale v rozhlase. Zdálo by se, že se tím příběh uzavírá a že o vzniku této povídky víme tolik jako o málokteré jiné.

Škvoreckého žena Zdena Salivarová však k souhlasu s publikováním textu připojila hádanky další: „Já vůbec nepamatuji, že by Josef někdy napsal nějakou fikci anglicky. A tak mám pocit, že překlad ing. Eichlera z verze otištěné v Toronto Life je překlad překladu. Snažila jsem se vypátrat jméno eventuelního překladatele, ale bez úspěchu. V časopise by muselo být uvedeno, ale pátrat po tom vydání, na to nemám sílu a hledat původní rukopis už vůbec ne, protože všechny písemnosti jsou uloženy v Hoower Institutu v Kalifornii. Je to záhada, která by snad zajímala nějakého zažraného bohemistu. Takže, nedělejme si starosti.“


Čte: Jan Hyhlík Autor: Josef ŠkvoreckýPřeklad: Václav EichlerPřipravil: Milan Dus v Tvůrčí skupině Hradec Králové