Jiří Kylián: Zranitelnost tanečníka je jeho největší síla
Jiří Kylián byl už v roce 1975 byl jmenován uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater a vytáhl toto těleso na absolutní vrchol. Jeho životní dílo čítá stovku tanečních titulů. Představení East Shadow, pro které oslovil dva sobě velmi blízké tanečníky – Sabine Kupferbergovou a Garyho Chrysta, zahájí 30. ročník festivalu tanec Praha. S Jiřím Kyliánem mluvila Veronika Štefanová.
Označujete se za kosmopolitního člověka, ale také za českého choreografa působícího v Holandsku. Jsem přesvědčena o tom, že český tanec určitým způsobem, umožní-li vám to čas, sledujete. Tedy jak smýšlíte o českém tanci?
Jistě nejsem první, který říká, že krev není voda, a který se zajímá o to, co se děje v jeho rodné zemi. A musím říct, že jsem velmi rád, že mnoho tanečníků, kteří u mě v Nederlands Dans Theater tančili, nyní v České republice zakládají vlastní soubory. Jako příklad mohu uvést Natašu Novotnou a Václava Kuneše a jejich soubor 420people. Významnými českými choreografy se stali i další, kteří se mnou spolupracovali, jako například Petr Zuska. Svět tance je sám o sobě kosmopolitní. Nepotřebujeme žádný jazyk, abychom se dorozuměli. Tudíž se dorozumíváme pohybem a city, nebo možná skrze prostor, který mezi námi vzniká.
Vystoupíme-li za hranice České republiky, práce kterých choreografů vás jako profesionála zaujaly v poslední době? Jsou to někteří z těch, kteří prošli i vaším vedením v Nederlands Dans Theater, kupříkladu Ohad Naharin, Matz Ek, Nacho Duato?
Je pravda, že v Nederlands Dans Theater, který jsem dvacet čtyři let vedl jako ředitel, skutečně začínali choreografové, které zmiňujete - Ohad Naharin, Matz Ek i Nacho Duato –, ale také u nás začínal William Forsythe nebo Paul Ligthfoot. Za dobu svého ředitelování jsem pozval víc než sedmdesát choreografů z celého světa a řada z nich, i ti, které jsem jmenoval, se stala světovými kapacitami v oboru choreografie.
Mezi ty, kteří tančili pod vaším vedením, patří i jeden z mála vyvolených Čechů, kterým se podařilo dostat do Nederlands Dans Theatre, a to Je Jiří Pokorný. Po angažmá v juniorské sekci Nederlands Dans Theatre 2, se stal členem prestižní hlavní skupiny Nederlands Dans Theatre 1. S českým mimem Radimem Vizvárym vytvořil nedávno inscenaci Sunday Neurosis, která bude uvedena i na Tanci Praha. Viděl jste představení této inscenace v Holandsku? Jak na vás zapůsobilo?
To představení jsem viděl a byl jsem jím z velké části nadšen. Protože už jen spojení tance a pantomimy je samo o sobě velmi zajímavé. Jsou vidět možnosti, nedostatky a také kontrasty obou umění. My jsme spolu po představení dlouho mluvili a rozebírali jisté možnosti a jak se by se to dalo ještě vylepšit. Doufám, že si to vzali k srdci a že to, co tady uvidíte, bude něco unikátního.
Pro vás je zásadní, aby měl každý tanečník svou identitu. Můžete být konkrétní?
Tanec, a hlavně klasický tanec, to je taková šablona. Člověk se snaží vtěsnat své myšlení do určitého kánonu, tedy do něčeho, což je své podstatě nemožné. Tím potlačuje svou identitu. A současný tanec dbá o to, aby se identita a specifičnost každé individuality odrazila v jeho tanečním projevu. A o to se také snažím. Podívat se do nitra tanečníka je daleko krásnější, než jak vysoko umí skákat a kolikrát se dokáže na špičce otočit.
Čtěte takéZbyhoň! Inscenace o českých nepravostech
Na vaší cestě za tancem jste potkal řadu důležitých lidí. Bezesporu jedním z nich byla tanečnice a pedagožka Zora Šemberová o níž jste řekl, že to byla žena umělkyně, která by pro pravdu i zemřela, pro pravdu lidskou i uměleckou. Hledáte také v umění pravdu, je to pro vás důležitý aspekt nic v umění nepředstírat?
Stoprocentně, to jsou dveře do umění, které nám Zora Šemberová otevřela. Nesmírně si toho vážím. Ona nám ukázala, že řeč lidského těla ani lhát nemůže, protože touto řečí máme vyjádřit své nitro. Zora Šemberová uměla úžasným způsobem mluvit a já jsem vůbec mluvit neuměl. Ale naučila mě, že to, co chci vyjádřit tancem, mám také obdařit slovním pojmem. Chtěla zabránit tomu, abychom dělali nějaké abrakadabra, a pak teprve abychom řekli, o čem to je. Naopak, my jsme nejdřív museli vyřknout, o čem to je, a pak teprve z toho udělat umělecké dílo. Už tehdy mi bylo jasné, jak je tanec bohatý a řeč limitovaná.
Pokusila-li bych se velmi jednoduše charakterizovat témata vašich choreografií, jistě bych zmínila lásku, vášeň, smrt, ale také humor. To je podle mě dost zásadní aspekt vašich choreografií a nemohu říci, že by byl v tanci obvyklý?
Humor je jedna z nejdůležitějších věcí v tanci a vůbec v divadelnictví. Jde spíše o takový ten tragikomický humor. A pokoušet se o humor, to je to nejtěžší. To vám potvrdí každý divadelní tvůrce. Když mě napadne nějaká humoristická scénka, tak ji tanečníkům vysvětlím a všichni se hrozně smějí. A pak se na tom všem začne pracovat, den po dni a nikdo už se nesměje. Je to, jako bych vám ten stejný vtip vykládal pětkrát šestkrát dokola. Ale já musím i přesto věřit, že je humor stále přítomen, že je přesný a muzikální a že není přehnaný. Ale když se to povede, tak to skutečně stojí za to. Slyšet publikum se smát, to je nejkrásnější dar pro někoho, kdo stojí na jevišti.
