Jérôme Thomas: Síla imaginace v cirkuse mi pomáhá dostat se hlouběji pod povrch věcí

Jérôme Thomas, i–Solo
Jérôme Thomas, i–Solo

Cirkus je pro něj hrou, která ho baví. Žonglování a novému cirkusu se Jérôme Thomas věnuje už čtyři dekády a během té doby se naučil nebýt jako stroj, který neustále tvoří a vymýšlí. Teď spíš čeká, že k němu přijde nejen myšlenka, ale také nápad, jak ji ztvárnit. Nic se podle něj nesmí uspěchat, a to ani v tvorbě. 

Jérôme Thomas patří mezi průkopníky francouzského nového cirkusu. Na cirkusovou scénu vstoupil už v 70. letech minulého století a ve svém oboru působí dodnes. Za dobu svého uměleckého působení ovlivnil a inspiroval několik generací cirkusových artistů a performerů. Jérôme Thomas tvoří dodnes a se svými inscenacemi je pravidelným hostem mezinárodního festivalu nového cirkusu Circa ve francouzském městě Auch.

Jak si vybíráte témata pro svá vystoupení a jak přemýšlíte nad jejich formálním zpracováním?

Každá nová inscenace, každý nový projekt, vychází z jiné potřeby a je zasazen do jiného kontextu, třeba i politického. Téma, které mám potřebu zpracovávat umělecky, se mě musí silně dotýkat. Mohou to být témata, která se týkají jen mě osobně. Zároveň to ale mohou být i obecnější otázky, které se dotýkají společnosti jako celku. Pokud mě vyprovokují natolik, že na ně mám potřebu reagovat, pak teprve může začít vznikat nové dílo.

Na začátku je tedy vnitřní pohnutka. Ale co se týče formy, tak ta vzniká, jak já s oblibou říkám, na „bílém nepopsaném papíru“. Aby k člověku přišel nápad na formální uchopení zvoleného tématu, musí se naučit chvíli nedělat nic. Vím, že to zní trochu divně a možná i arogantně, ale po těch letech, co se žonglování a novému cirkusu věnuji, jsem se naučil nebýt jako stroj, který neustále tvoří a vymýšlí. Teď spíš čekám, že ke mně přijde nejen myšlenka, ale také nápad, jak ji ztvárnit. Vše vyžaduje čas. Když tvoříte vlastní dílo, nic nemáte připraveno předem. Nikdo vám nedá mustr, podle kterého byste inscenaci měl udělat. Proto si dané nástroje musí artista hledat sám.

Znamená to, že dnes už si sám sobě dovolíte na chvíli se zastavit, nikam v tvorbě nespěchat. To je ovšem nezvyklý přístup, zvláště v době, kdy se lidé obecně bojí zpomalit s obavou, že by už nebyli schopni vrátit se do mnohdy až zběsilého tempa.

Mít dostatek času na tvorbu je nutnost. Zkusím to přirovnat k práci v nemocnici, kam přijde pacient, kterého čeká celá řada dílčích vyšetření, analýz a dalších procedur, než se lékař dopracuje k nějaké diagnóze. To může trvat hodně dlouho. A teprve pak se dostáváme k samotné operaci, která může trvat třicet minut, ale také třeba tři hodiny. Nic se nesmí uspěchat, a to ani v tvorbě. Nesmíme být netrpěliví.

Jérôme Thomas, i–Solo

Na mezinárodním festivalu nového cirkusu v Auch jste představil svou sólovou inscenaci nazvanou i–Solo. Máte už vizi nějakých dalších projektů? Přeci jen máte za sebou zhruba čtyřicet let profesionální cirkusové kariéry. Co vás žene stále dopředu, co vás ve vaší tvorbě motivuje?

Zastihla jste mě v době, kdy mám hlavu plnou nápadů. Kdybyste mi teď řekla: „Jérôme, jdi a vytvoř inscenaci,“ tak půjdu a vytvořím hned na místě čtyři. Nicméně tak to nebylo pořád. Za ty čtyři dekády jsem si prošel různými fázemi – vrcholy, pády i útlumy. Což je také spojeno s tím, že za tak dlouhou dobu vás může jedna profese hodně unavit. Cirkus umí být vyčerpávající v tom, že se neustále přesunujete z místa na místo, z hotelu do hotelu. Nicméně vše je otázkou času. Když překonáte těžké momenty, když si projdete vyhořením, neznamená to, že jste úplně skončili, ale můžete se ještě vrátit do hry – starší a moudřejší. A pro mě je dnes cirkus určitou hrou, která mě baví.

Za tu dobu, co se cirkusu věnujete a nemálo v tomto oboru i experimentujete, jistě dokážete říci, jak se proměnil, v jaké je kondici. Co vás na cirkuse dnes ještě baví a co vás na něm irituje?

Nedávno jsem viděl představení Crash dánské performerky, která ve své inscenaci zpracovala téma autonehody. Vizuálně se ji podařilo vytvořit naprosto dokonalý obraz surreálné krajiny lidského podvědomí. Společně s ní jsme prožívali fascinující a v něčem i děsivou noční můru. Síla její představivosti byla pozoruhodná. To mě na cirkuse baví, síla imaginace, možnost hledat a vytvářet nové obrazy, dostávat se hlouběji pod povrch, tak jak se kdysi snažili filmoví režiséři francouzské nové vlny.

To, co mi na současném cirkuse mnohdy vadí, je, že předstírá, že je nový, ale přitom přebírá formální principy cirkusu starého, neinvenčního. Vypadá tak, že se všichni oblečou do civilu, který nakoupí v některém z levných módních řetězců bez jakékoliv výtvarné invence. A stejně tak to vypadá při stavbě kompozice inscenace, výběru hudby nebo choreografie. Zkrátka někdy mám pocit, jako bych se díval na starý nový cirkus.

Řekl byste, že i dnes je v cirkuse stále co objevovat?

Řekl bych, že ano. V cirkuse je stále co objevovat, pokud ale cirkusoví tvůrci a tvůrkyně budou chápat cirkus nikoli jako soubor cirkusových umění, ale jako svébytné umění podobně jako je tomu v případě filmu, tance nebo divadla.