Jelinekové Nora na Nové scéně - expresivní nadsázka a důsledná stylizace! - recenze Jany Soprové
E. Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manželaPřeklad: J. JílkováRežie: M. DočekalHrají: K. Winterová, J. Mílová, I. Bareš, V. Beneš a dalšíČinohra Národního divadla v PrazeNová scénaPremiéra 15. 5. 2010
Recenze Jana Soprová
Provokatérka Elfride Jelineková začala svou dramatickou kariéru v roce 1979 právě hrou Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti. Příběh je pevně zakotven v německém prostředí (v období mezi dvěma válkami) a autorka v něm zkoumá s téměř vědeckou zaujatostí pojmy „svobodné tržní hospodářství" a „svoboda individua". Prvky, které nalézáme ve třicet let staré hře tak mohou až překvapivě rezonovat s naší současností, ve které se prolínají cesty vychytralých podnikatelů a pragmatických politiků, zpestřujících si život sexuálními výstřelky, s hrozivým obrazem existenční nejistoty a tvrdého života těch méně šťastných. A to včetně fašistické hrozby, naznačené v závěru hry.Dramaturgie ND původně chtěla uvést hru společně s Ibsenovou Norou, ale tento nápad autorka striktně odmítla. I když připouštím, že propojení s Ibsenovou hrou, na jejíž postavy Jelineková odkazuje, by mohla divákům přinést zajímavou konfrontaci, text funguje i samostatně. Byť pro mnohé diváky nemusí být vždy zcela srozumitelný. Prostor a koncepce Nové scény přímo vybízí k inscenacím pojatým jako divadlo na divadle. Scéna Martina Chocholouška tento podnět respektuje. Prázdný prostor s ošuntělými železnými konstrukcemi, s bočním východy s nápisem Aufgang, obrovská zadní projekce s černobílým retrofilmem, panely s nápisem Co se stalo, když Nora opustila manžela, umístěným v centru scény, orchestra, ve které tři muzikanti (v čele se skladatelem Milošem Orsonem Štědroněm) živě doprovázejí celé představení - to je jasná inspirace brechtovským epickým divadlem, která je vytěžena s velkou důsledností nejen ve scéně a hudbě, ale i v expresivních hereckých výkonech a choreografiích Petry Hauerové (např. ve sborovém zpěvu továrních dělnic doprovázeném strojovými automatizovanými pohyby).Expresivní nadsázka a důsledná stylizace Dočekalovy inscenace, ale i škrty v původním textu vytváří příběh nejen jasnější, a tedy pro diváky přístupnější (potažmo zábavnější) než měla autorka v úmyslu.Kateřina Winterová se v roli Nory, která opustila manžela, pohybuje s jistotou, přísně drží její stylizaci (a navíc výborně zvládá i pohybovou, chvílemi akrobatickou polohu své postavy). Je to profesionální žena, vědomá si své ceny, která dokáže se svou ženskostí skvěle zacházet. Narozdíl od ostatních žen, které se objevují na scéně - ať jsou to životem unavené tovární dělnice v čele s Evou (Eva Vrbková), nadbíhající neúnavně, ale neúspěšně zdejšímu předákovi či někdejší emancipované paní Lindeové z Ibsenovy hry, jež se proměnila v domácí fúrii pečující s nesnesitelným nadšením o osamělého pana Helmera (mimochodem Jaromíra Mílová v této roli výrazně překročila svou dosavadní scénickou image a ukázala zcela nové stránky svého herectví).V této souvislosti mě napadá zpochybnit nálepku Jelinekové jako levicové feministky. Chtělo by se nazvat ji spíše anti-feministkou. Poukazuje totiž na to, že ženy si do značné míry způsobují svou situaci samy, popisuje je jako slepice, které nepřesáhly svým myšlením německý ideál ženy Třetí říše - Kinder, kirche, küche." A to včetně Nory, která se přes ideál změnit se „z objektu v subjekt", „seberealizovat se," nakonec přijme pravidla mužského světa a okruhem se vrací do Helmerovy kuchyně.Stejně jako ženským představitelkám umožnila Dočekalova inscenace vyzkoušet si neobvyklou groteskní expresi i mužské části souboru - ať už je to Helmer Igora Bareše, Weygang Vladislav Beneše, dělnický předák Petra Motlocha, Krogstad Ondřej Pavelky či ministr Alexeje Pyška. Jelineková ovšem není autorkou pro masy, a tak inscenace její hry asi nezíská mezi diváky výraznou popularitu. Nicméně v dramaturgii Nové scény má své místo.
