Jedna žena potká jinou zmiji

Titulní "Nemožnost" dvou mladých hereček zřejmě neplatí ve významu trapnosti, ale nepravděpodobnosti. Dívky vystupují jako nepravděpodobné samorosty vytržené z kontextu. Proplouvají rolemi, které si berou, půjčují a kradou: kolikrát jednají i "na úkor" publika, především mužů. Jsou drzé, provokativní, nikdy ale své divácké partnery neurážejí, "neznemožňují".
Sešlo se tvárné a otevřené publikum, a tak gagy a situace rozehrávané s ním patřily k nejvtipnějším. Soubor klade velký důraz na divadelní "náhodu", na to, co se během představení stane, co se samovolně nabalí na pevnou, nazkoušenou kostru. Vše se bere do hry a utváří přítomný divadelní okamžik. To vyžadovalo od obou hereček (Petja Josefova a Sněžina Džangozova) velké improvizační schopnosti, díky nimž jsou naprosto suverénní. Dívky jsou dvě, ale nepředstavují ani polaritu, ani totožnost. Často mluví a jednají unisono, působí přitom jejich přirozená typová rozdílnost. Předstírají těhotenství a ukazují ženství na různý způsob: lingvistický problém s "děvkou" a "dívkou" byl velmi významotvorný.

Inscenace má formu, kterou se u nás obvykle řeší divadlo poezie - sled mikropříběhů a situací vyprovokovaných textem, který sestává především z anekdotických hříček a bonmotů. Jeho autorem je Milosz Ziapkow. "Jediné plus v životě člověka je kříž nad jeho hrobem." Slovní hra je prokládána expresivním tancem kabaretního typu, který s těhotenskými břichy žen vypadal velmi bizarně. Působivý byl pohybový duet, při němž se dívky "rozlévaly" po sobě, po prostoru i po nás nejprve pivo, potom mléko. Motiv poživačného plýtvání vyvrcholil v obrazu dvou těhotných Ev, požírajících jablka tak, že se až rozstřikují kolem.

Nemožná ty, nemožná já|foto: Divadlo @lma @lter

Fiktivní matky nakonec porodí. Přijdou s živými králíky. Z rodiček se mění v paničky nebo chovatelky pokusných králíků. Výborná - přiznaně nezamýšlená - pointa spočívala v kopulaci králíků zanechaných v kuželu světla.

Hodnota inscenace spočívá v materiálu. Kdyby herečky nedisponovaly balkánským temperamentem a přirozenou esencí ženskosti, kdyby neměly takové charisma, na jejich hru bychom nepřistoupili.

Na začátku a konci představení měl režisér proslov. Zakázal potlesk, chtěl ale od každého diváka jednoslovnou reakci. Ty se v průměru pohybovaly po ose "ženskost - pohoda - krása - králík". Prezentovaná poučnost a bodrá moudrost proslovů byly zřetelně navíc.

Druhé představení s názvem Páchne tu smrt bylo závažnější, vyhrocené, filozofující. Zúčastnit se ho mohl pouze omezený počet diváků, takový, který se vešel do stísněného, spoře osvětleného prostoru záchodů. Byli jsme přiváděni a usazováni po jednom, každý měl své místo a posléze roli. Petja Josefova "odložila rozvernost" a s velmi dramatickým nábojem umisťovala diváky mezi umyvadla i do kabinek, a nakonec zamkla. V mušlích ležely talíře se špagetami, zněla drásavá instrumentální hudba, voda tekla z kohoutků. Inscenace vychází z dramatického textu Michela de Ghelderoda Escorial. Základem je vztah šaška a krále, kterého mladý Adam Georgijev hrál s caligulovským hysterickým pitvořením. Představení bylo velmi kontaktní a po všech stranách dotýkavé, morbidní a koncentrované. Fascinující byly prudké pohybové kreace pracující s minimálním prostorem, švihání kovového prutu přesně v mezerách mezi tvářemi diváků. Na zamčených toaletách, které kontrastovaly s nádherou paláce Escorialu, šlo nejen o přirozenost, bytostnost a zápach, ale také o "hajzlovství".