Je to Tartuffe? Není to Tartuffe? Recenze nové inscenace Jana Nebeského v Národním divadle

18. březen 2014
03071478.jpeg

Původně plánovanou inscenaci Moliérova Tartuffa v režii rumunského hosta Gábora Tompy v činohře Národního divadla v Praze na poslední chvíli převzal režisér Jan Nebeský. Hraje se pod názvem Tartuffe Impromptu ve Stavovském divadle.

Po poslední inscenaci Jana Nebeského v Národním divadle, kdy tradicionalisti nevydýchali jeho verzi Krále Leara, tvůrci pro jistotu přidali k názvu titulu slovíčko Impromptu. To upozorňuje, že se nebude jednat o tradiční převyprávění známé hry, ale o volnou kompozici na téma, v níž je dovolena improvizace.

Tak se dostává ke slovu Nebeského oblíbená kabaretní forma volného řetězení scén a etud, prokládaná zcizovacími efekty a hudebními vstupy. I když to chvílemi může vypadat, že si herci dělají, co je zrovna napadne, zjistíme, že nic není náhodné. Naopak, vzniká jakási nástavba, logické propojení starého tématu se současností.

Téma pokrytectví, spojené kdysi s konkrétní kritikou kněží, tak nejen zůstává ve hře, ale prorůstá všemi postavami, všemi vrstvami společnosti. Zatímco u Moliéra stojí v centru exemplární ukázka zlotřilosti pámbíčkáře Tartuffa, zde je přetvářka normou, která nikoho příliš nepřekvapuje.

Tartuffa si najímá Orgon, protože ve vlastní rodině blízkou duši nenachází. Proti pozérům a žvanivcům v jeho rodině je Tartuffe ideální kamarád, pomocník a rádce. V kombinéze s nápisem Tartuffe (jako by byl zástupce firmy, či hodinovým manželem pro opravu čehokoliv) se jeví až nesnesitelně pilný.

Týpků ze současného světa je tu spousta

Je přítomen od počátku, jako materiál využívaný Orgonem proti rodině. Ta je totiž velmi podivná. Chování jednotlivců je iracionální, a nepříjemné, a jako ostatně ve všech Nebeského inscenací divák nedostává šanci se s nimi ztotožnit. Jako by se postavy doslova předháněly v tom, která zaujme svou nesympatičností.

Týpků, k nimž najdeme paralelu v současném světě, je tu spousta. Ať už se jedná o samotného Orgona Davida Prachaře, podnikatele s trochu dětinskou duší, jeho dominantní hudrující matku Jaromíry Mílové, či extravagantně ujetou manželku Elmíru Kateřiny Winterové.

O moc lépe nedopadají ani mladí: až šaškovsky komický prskající skrček Damis Filipa Rajmonta či v oblaku marihuany povlávající milenci Valér a Mariana Radúze Máchy a Jany Janěkové.

Kladná není v tomto případě ani postava z lidu, Dorina Lucie Žáčkové, která je doslova zrcadlem svého panstva. Nad tím vším pluje s bodrým úsměvem exekutor Loayal Václava Postráneckého, mafián, který rodinu hlídá od počátku a který jednoduše vyřeší beznadějnou situaci tím, že odbouchne Tartuffa jako králíka.

V této konstelaci se tedy jeví Tartuffe Karla Dobrého celkem normálně, i když sympatie diváků si svou vlezlostí asi sotva získá.

Pragamatismus a iracionalita připomínají dnešní politickou situaci

Inscenace po kabaretním vzoru předkládá jakýsi set modelových situací či zdramatizovaných novinových titulků z bulváru. Kombinací pragmatismu a iracionálních reakcí postav to až podezřele připomíná dnešní politickou a společenskou situaci. A jakoby mimochodem vzniká dosti tvrdá kritika vnitřně vyprázdněné, rozložené společnosti.

Vaudevillový charakter dílka dobře doplňuje za klavírem sedící Milan Svoboda, autor hudby. V průběhu inscenace zazní jak brechtovsky nemelodické songy, extravagantní kabaretní výstup černé služebné, i odrhovačkově znějící sbory.

Navíc se tu kouzlí s prolínáním postav, rozostřením hranic mezi postavou a hercem, a úmyslným vypadáváním z rolí. Převládá atmosféra permanentní, nezávazné společenské hry na život, v níž se pravidla neustále mění. Uspěje jen ten, kdo se dokáže rychle přizpůsobit.

Nebeského inscenace tak motiv společenské přetvářky znásobuje a umocňuje. Můžeme z ní vyčíst poselství, že Tartuffe jako jedinec už není tak nebezpečný jako dříve, neboť ho lze snadno zlikvidovat, zatímco nebezpečná je celková atmosféra společnosti.

Spustit audio
autor: Jana Soprová