Jarmila Glazarová: Advent. Tereza Dočkalová v hlavní roli baladického příběhu

V Adventu, v próze, která vyšla poprvé v roce 1939, Glazarová potvrdila naděje, které do ní čtenáři i kritika vkládali po jejích předchozích dvou dílech, prvotině Roky v kruhu a především románu Vlčí jámy. Stejně jako v nich se Glazarová opírala o vlastní zkušenosti, tentokrát z pobytu v Beskydech. S velkým citem a invencí dokázala využít znalost drsného života horalů, jejich vnímání světa, jazyka, folkloru i smyslu pro humor. V Adventu dokázala vykreslit plnokrevné, neschematické postavy, zachytit lyrické i temné situace, udržet napětí. To vše nesmírně barvitým, hutným jazykem.

Jarmila Glazarová u rozhlasového mikrofonu (1941)|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jarmila Glazarová v raném věku osiřela. Spolu s mladší sestrou Irenou se uchytily v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku. V roce 1923 se provdala za Ludvíka Vaňka, správce školy Josefovicích a po rozvodu se roku 1926 provdala za klimkovického lékaře Josefa Podivínského. Po jeho úmrtí se přestěhovala do Prahy.

Vrcholná tvorba Glazarové spadá do období před druhou světovou válkou. Po ní v její tvorbě dominuje publicistická činnost. Glazarová pracovala dva roky jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. V letech 1954 až 1956 byla za Komunistickou stranu Československa poslankyní Národního shromáždění.

V 50. letech se angažovala při stalinistických procesech. V červnu 1950 napsala článek do Rudého práva, v němž schvalovala smrt odsouzených, mimo jiné i Milady Horákové, se kterou se velmi dobře znala. V roce 1968 na schůzi vedení Svazu československých spisovatelů přednesla projev, v němž vyjádřila lítost nad svou angažovaností. Na počátku 70. let podepsala petici organizovanou Pavlem Kohoutem žádající amnestii pro politické vězně. Podpis však záhy odvolala. Na přelomu 60. a 70. let. se zcela stáhla z veřejného života.