Jana Hejkrlíková: Po roce '89 se pro Romy mnohé změnilo k lepšímu. Anticiganismus ale vzrostl

Jana Hejkrlíková
Jana Hejkrlíková

Před padesáti lety se v Československu na čtyři roky zrodil Svaz Cikánů – Romů, o kterém pro Český rozhlas nedávno psala i Jana Hejkrlíková. Sama se jedné z ustavujících schůzí jako malá dívka zúčastnila. Co pro ni znamenala romská vlajka, hymna a řeč? Jak se za komunismu na její původ dívala učitelka a s čím se musely potýkat její děti? Nejen o tom s ní ve Vizitce mluvil Lukáš Matoška.

Po roce 1969 vznikly v Československu takzvané vyrovnávací třídy, v nichž se romské děti učily česky, aby mohly pokračovat v dalším studiu. V období normalizace se však z těchto tříd staly třídy zvláštní školy.

„Já ani mí sourozenci jsme do ní chodit nemuseli, ale z naší rodiny jsme byly jediné děti. Mého syna později chtěli do zvláštní školy také dát, přestože už v první třídě četl pod lavicí verneovky,“ vzpomíná ve vltavské Vizitce spisovatelka, sociální pracovnice, hudebnice a výtvarnice Jana Hejkrlíková. Pak však přišel rok 1989, její syn se svobodně rozhodl pro technickou školu a dnes žije v Paříži, kde se živí jako špičkový softwarový inženýr.

Listopad '89 přinesl Romům možnost lepšího vzdělání a nabídl více příležitostí k uplatnění, leccos se však podle Jany Hejkrlíkové nezlepšilo, a něco dokonce i zhoršilo. „Anticiganismus ještě víc vyrostl, bohužel se s ním setkávám i dnes. Tam, kde mě lidé neznají, stačí první pohled a hned se mnou jednají jako s druhořadým člověkem. Hlavně na úřadech,“ konstatuje. Čím to podle ní je? „Těžko říct, ve světě se ztrácí úcta k člověku, stále tu také fungují předsudky.“

Díky, že vím o svých kořenech

Maminka Jany Hejkrlíkové sice neuměla číst ani psát, čile se ale zajímala o život kolem sebe a malé Janě i dalším dětem odmala vštěpovala důležitost vzdělání a také vědomí romských kořenů. Vzala ji s sebou na jednu z ustavujících schůzí Svazu Cikánů – Romů, který fungoval v krátkém období mezi lety 1969 a 1973.

„Účast na té schůzi pro mě byla důležitá, protože s nástupem do školy jsem si uvědomila, že o své historii nevím vůbec nic. Pro politiky jsme nebyli ani Cikáni, ani Romové, ale dávali nám pocítit, že nejsme ani Češi. Bylo pro mě proto důležité zjistit, že jako Romové máme vlajku, hymnu i řeč, která se používá po celém světě,“ říká Jana Hejkrlíková.

Znalost romštiny si uchovala zejména díky babičce, která na ni tímto jazykem mluvila pravidelně. Ve škole byla totiž Jana za romské promluvy se svými sourozenci trestaná a také na rodiče vyvíjeli sociální pracovníci nátlak, aby doma hovořili pouze česky. „Máma se pak na nás bála mluvit romsky, protože znala rodiny, kde děti kvůli takzvanému cikánskému způsobu života odebrali a poslali do ústavu.“

Jana Hejkrlíková ve Vizitce vzpomínala také na svého muže, někdejšího nadšeného „rozhlasáka”, celoživotního skauta a také zakladatele kapely Nezmaři Zdeňka Hejkrlíka, jenž zemřel před devíti lety. Prý to byl právě on, kdo ji přivedl k psaní.

„Neměl sourozence, vyrůstal v učitelsko-umělecké rodině a moc se mu líbilo, když jsem mu vyprávěla obrazy z dětství,“ usmívá se. Právě Zdeňka Hejkrlíka se týkají obě knihy, které má nyní rozepsané. Rukopisy knížek čte jako první jejich dcera, v níž Jana Hejkrlíková našla dobrou kritičku i motivační motor. A společně se nyní také věnují hudbě – ukázka z tvorby Jany Hejkrlíkové vltavskou Vizitku zakončila.