Jan Jeništa: Václav Burian bral přítomnost polské kultury v Olomouci jako něco zcela přirozeného. Snažíme se v jeho díle pokračovat

„Znal jsem ho od dětství, byla to výrazná osobnost ze sousedství. Ukázal mi, že vybrat si polštinu a polskou kulturu není pošetilost. Že je to něco, co má smysl a hodnotu. Přítomnost polské kultury v Česku a v Olomouci bral jako něco zcela přirozeného. Czesława Miłosze a další světově významné osobnosti přiváděl do prostředí, které je vůbec neznalo. Tadeusze Mazowieckého pozval na pivo do undergroundové hospody Ponorka. Jeho jméno zní dodnes a zejména v Polsku otevírá dveře.“

V Olomouci bude 28. září udělena již počtvrté Cena Václava Buriana. „Cena Václava Buriana se dotýká jeho dvou hlavních oborů, a to je poezie a přínos ke kulturnímu dialogu ve středoevropském prostoru. V Olomouci, v srdci Evropy, kam to mají všichni zhruba stejně daleko, se mohou setkat básníci a odborníci, znalci poezie ze středoevropského prostoru. Mohou sledovat, co nového se děje v tvorbě,“ říká jeden z organizátorů.

Jako překladatel se Jan Jeništa dosud zaměřoval především na tvorbu spisovatelů narozených mezi lety 1970–1985. Této generaci ve střední Evropě věnoval i svou disertační práci. V roce 2013 obdržel tvůrčí ocenění Obce překladatelů za překlad románu Královna Barbara Michała Witkowského.

Ve filmu toho Češi moc zajímavého nepřinášejí, zatímco Poláci začali být světoví.

Spolupracuje také s Letní filmovou školou v Uherském hradišti. Srovnání s Poláky v oblasti současného filmu pro nás podle Jeništy není příliš příznivé: „Ve filmu toho Češi moc zajímavého nepřinášejí, zatímco Poláci začali být světoví. Ať už je to Pawlikowski, který před pár lety dostal Oskara za svou Idu a natočil další vynikající a oceňovaný film, anebo Wojciech Smarzowski, který byl letos na Letní filmové škole. Je jednoduché říct, že je tento režisér kontroverzní. Já mám pocit, že jemu jde především o pravdu, o sdělování nepříjemných pravd, je člověkem, který se snaží rovně ukazovat něco, co spousta lidí nechce vidět. Mám pocit, že tohle se v české kinematografii zrovna moc neobjevuje.“

Čtěte také

Ondřej Navrátil: Zelené umění bylo v Československu už v šedesátých letech

Z uvedeného vyplývá, že větší zájem o polskou kulturu by nám mohl být prospěšný: „Pokud by Češi chtěli, mohli by polský kulturní prostor bez problémů přijmout za svůj. Mám pocit, že Češi jsou tak napůl Poláci a napůl Němci, takže můžeme být mostem. A Poláci jsou zase pro nás mostem k ještě východnější kultuře. Motivací k tomu, aby česká kulturní veřejnost jevila zájem o Polskou tvorbu je v prvé řadě kvalita. Daří se to na poli již zmíněného filmu a vizuálních umění. Nezávisle na politické situaci a rozložení politických sil v Polsku, které je mi velmi proti srsti, Polsko trvá. To, co vidíme v médiích a co nás často rozčílí, to není celé Polsko. Pro mě je to země otevřená, s velkými městy, která mají šest set tisíc obyvatel a nabízejí obrovské množství kulturního vyžití na špičkové úrovni. Takové Polsko v běžných zprávách neuvidíme, ale pro mě je zajímavější a důležitější.“

Asi dvacet let Jan Jeništa sbírá předměty československého designu let šedesátých. V současnosti jeho výstava putuje po evropských městech. Cesta započala v Polsku, vidět ji mohli Italové, Španělé, objevila se v Moskvě. Do 5. září bude výstava Jana Jeništy k vidění v Českém centru ve Vídni.

V roce 2016 vydala Univerzita Palackého knihu Bilance: Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989. Na ní se spolu s Janem Jeništou autorsky podíleli i jeho kolegové ze spolku Za krásnou Olomouc, botanik Václav Dvořák a historička umění Martina Mertová.