Jan Burian 70. Pavel Klusák provází alby písničkáře, který se nikdy nepřestal měnit

1. duben 2022

Toto vydání Sedmého nebe je věnované autoru písní a knih, který se 26. března roku 2022 dožil sedmdesátých narozenin. Oslavil je činorodě, mimo jiné velkým koncertem s řadou hostů v Divadle Archa. A je pro něj vlastně typické, že ani po padesáti letech na scéně se nepřestává redefinovat a hledat pro svou práci nové formy a nové rámce.

Jan Burian píše písně skutečně už padesát let a dopřává jim, řekněme, dvojí život. Na koncertech se setkává s publikem jako sólista u klavíru. Ale studiové nahrávky, to je u Honzy jiný příběh, plný speciálních aranžmá, ponoru do studiových možností a setkání s muzikanty z různých komunit a generací. Tahle chuť užít si ve studiu proměnu písně a vyhmátnutí jejího dalšího potenciálu nepochybně souvisí s osmdesátými roky. Technologie tehdy osvobodila muzikanty, které přitroublý stát nechtěl tak dlouho pustit do svých monopolních vydavatelství, do výhradně svých nahrávacích studií a dramaturgických plánů.

Čtěte také

Burian spolu se svým dávným partnerem ve dvojici Jiřím Dědečkem říkají, že během jedenácti let společné práce v soc. Československu jim bylo dopřáno zdokumentovat a vydat jen několik detailů a podružných momentů z jejich práce. A že právě tahle marnost měla lví podíl na jejich rozchodu: nic za nimi nezůstávalo. O tragikomické zkušenosti s televizí mluví v dokumentu ČT Burian versus Dědeček (2022). Ale vlastně ten pocit zachytil Honza Burian už v písni Playboy z playbacku, kterou natočil na svůj albový debut Hodina duchů na konci 80. let.

Tam už nezní kabaretní piáno člověka, který byl o dekádu dřív okouzlený Suchým a Šlitrem. Přišla nová generace syntezátorů se sekvencery a pořídit si domácí studio náhle začalo být snazší než dřív. Nejdřív to byl klávesista od Michala Prokopa a kamarád Lubor Šonka, kdo ukázal Honzovi Burianovi možnosti obojího. Jak se dá hrát a taky natáčet se syntezátory a bicím automatem, si Burian záhy ověřil a potvrdil ve dvojici s Danem Fikejzem, odehráli několik sezón koncertů.

Otec a syn Jan a Jiří Burianové odehráli unikátní koncert ve studiovém sále Českého rozhlasu České Budějovice

Z písničkáře u klavíru se díky Fikejzovým košatým aranžmá, plným živých hostů, stal autor, který natočil jedno z prvních křiklavě postmoderních alb u nás. Na elpíčko Hodina duchů jsou jako do koláže vecpané a mičurinsky křížené názvuky všech možných žánrů, sampluje se Frank Zappa a groteska střídá hořkou konfrontaci s realitou. Možnosti natáčet po svém u Honzy skutečně splývají s nějakým osvobozením, vyhlášením nezávislosti na cenzorské a odmítavé instituční praxi, ale taky vlastním vývojem, možností neustrnout.

Čtěte také

To by ale nebylo nic platné, kdyby Honza nenosil do studia písně vycházející mnohdy z křehce osobní zkušenosti, ale vzápětí pojmenovávající obecné a hluboké věc. O písni Kanárek jsme si mohli myslet, že zůstane jakoby předrevoluční. Ale pojmenování skryté klece, kterou jsme si odvykli vidět, se vůbec nemusí vztahovat jen na tehdejší propagandistické ujišťování o šťastném životě za železnou oponou. Je přece tolik skrytých klecí a slepých skvrn, kterými si lidé a kanárci ohraničují život sami, zevnitř, bez přímého přispění režimů, lupičů, pitomců a hlídačů slov, o kterých Honza zpívá v jiných písních dodnes...

V pořadu zní nahrávky Jana Buriana z alb Hodina duchů, Černý z nebe, Buď moje slunce, Poesie, Unavený válečník, Zrcadlo, Dívčí válka, Muži jsou křehcí a Burian & Dědeček: Na blankytném pozadí.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?