Jan Burian 70. Pavel Klusák provází alby písničkáře, který se nikdy nepřestal měnit

Jan Burian píše písně skutečně už padesát let a dopřává jim, řekněme, dvojí život. Na koncertech se setkává s publikem jako sólista u klavíru. Ale studiové nahrávky, to je u Honzy jiný příběh, plný speciálních aranžmá, ponoru do studiových možností a setkání s muzikanty z různých komunit a generací. Tahle chuť užít si ve studiu proměnu písně a vyhmátnutí jejího dalšího potenciálu nepochybně souvisí s osmdesátými roky. Technologie tehdy osvobodila muzikanty, které přitroublý stát nechtěl tak dlouho pustit do svých monopolních vydavatelství, do výhradně svých nahrávacích studií a dramaturgických plánů.

Čtěte také

Veselý pořad o zpackaném životě jednoho umělce. Písničkář, spisovatel a cestovatel Jan Burian oslaví 70. narozeniny v pražském Divadle Archa

Burian spolu se svým dávným partnerem ve dvojici Jiřím Dědečkem říkají, že během jedenácti let společné práce v soc. Československu jim bylo dopřáno zdokumentovat a vydat jen několik detailů a podružných momentů z jejich práce. A že právě tahle marnost měla lví podíl na jejich rozchodu: nic za nimi nezůstávalo. O tragikomické zkušenosti s televizí mluví v dokumentu ČT Burian versus Dědeček (2022). Ale vlastně ten pocit zachytil Honza Burian už v písni Playboy z playbacku, kterou natočil na svůj albový debut Hodina duchů na konci 80. let.

Tam už nezní kabaretní piáno člověka, který byl o dekádu dřív okouzlený Suchým a Šlitrem. Přišla nová generace syntezátorů se sekvencery a pořídit si domácí studio náhle začalo být snazší než dřív. Nejdřív to byl klávesista od Michala Prokopa a kamarád Lubor Šonka, kdo ukázal Honzovi Burianovi možnosti obojího. Jak se dá hrát a taky natáčet se syntezátory a bicím automatem, si Burian záhy ověřil a potvrdil ve dvojici s Danem Fikejzem, odehráli několik sezón koncertů.

Otec a syn Jan a Jiří Burianové odehráli unikátní koncert ve studiovém sále Českého rozhlasu České Budějovice|foto:Miroslav Tichák, Český rozhlas

Z písničkáře u klavíru se díky Fikejzovým košatým aranžmá, plným živých hostů, stal autor, který natočil jedno z prvních křiklavě postmoderních alb u nás. Na elpíčko Hodina duchů jsou jako do koláže vecpané a mičurinsky křížené názvuky všech možných žánrů, sampluje se Frank Zappa a groteska střídá hořkou konfrontaci s realitou. Možnosti natáčet po svém u Honzy skutečně splývají s nějakým osvobozením, vyhlášením nezávislosti na cenzorské a odmítavé instituční praxi, ale taky vlastním vývojem, možností neustrnout.

Čtěte také

Z Bochova volá paní hrochová! Když se u psaní pro děti nebavím já, nebude to bavit ani děti, říká Jiří Dědeček

To by ale nebylo nic platné, kdyby Honza nenosil do studia písně vycházející mnohdy z křehce osobní zkušenosti, ale vzápětí pojmenovávající obecné a hluboké věc. O písni Kanárek jsme si mohli myslet, že zůstane jakoby předrevoluční. Ale pojmenování skryté klece, kterou jsme si odvykli vidět, se vůbec nemusí vztahovat jen na tehdejší propagandistické ujišťování o šťastném životě za železnou oponou. Je přece tolik skrytých klecí a slepých skvrn, kterými si lidé a kanárci ohraničují život sami, zevnitř, bez přímého přispění režimů, lupičů, pitomců a hlídačů slov, o kterých Honza zpívá v jiných písních dodnes...

V pořadu zní nahrávky Jana Buriana z alb Hodina duchů, Černý z nebe, Buď moje slunce, Poesie, Unavený válečník, Zrcadlo, Dívčí válka, Muži jsou křehcí a Burian & Dědeček: Na blankytném pozadí.