Jan Adamus: Člověk si myslí, že hraje stylově, ale za 20 let si z něho dělají legraci

8. březen 2017

Telefonotéka

Jan Adamus vyhrál v roce 1977 Pražské jaro a rozhodl se pro dráhu sólisty na volné noze. Nechtěl hrát v orchestru. „Oni mě tam ani nechtěli“, vzpomíná s úsměvem, „hrál jsem jinak než ostatní.“

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Adamus dokonale ovládl techniku kontinuálního dechu. Hráč se nadechuje nosem a současně vydechuje vzduch do nástroje. Může tak hrát nekonečné fráze bez přerušení. Toto umění ovládal už Carlo Besozzi, jehož 18 hobojových koncertů bylo nalezeno v Krumlově, Jan Adamus je spartoval, přepsal do moderních partitur, vypracoval kadence, poprvé provedl a některé i natočil.

Na stylovou interpretaci moc nevěří. Říká, že různé zkracování frází nebylo „uměleckým záměrem“, ale bylo vynuceno nedokonalostí tehdejších nástrojů, k níž není třeba se vracet. Jan Adamus po padesátileté koncertní dráze hledá klid v budhismu. Jezdí za ním na Srí Lanku. Od nástroje si ale neodpočal ani tam. Koupil si Shenai, lidový nástroj podobný hoboji, a hned se na něj učil hrát.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.