Jan Adamus: Člověk si myslí, že hraje stylově, ale za 20 let si z něho dělají legraci
Jan Adamus vyhrál v roce 1977 Pražské jaro a rozhodl se pro dráhu sólisty na volné noze. Nechtěl hrát v orchestru. „Oni mě tam ani nechtěli“, vzpomíná s úsměvem, „hrál jsem jinak než ostatní.“
Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.
Adamus dokonale ovládl techniku kontinuálního dechu. Hráč se nadechuje nosem a současně vydechuje vzduch do nástroje. Může tak hrát nekonečné fráze bez přerušení. Toto umění ovládal už Carlo Besozzi, jehož 18 hobojových koncertů bylo nalezeno v Krumlově, Jan Adamus je spartoval, přepsal do moderních partitur, vypracoval kadence, poprvé provedl a některé i natočil.
Na stylovou interpretaci moc nevěří. Říká, že různé zkracování frází nebylo „uměleckým záměrem“, ale bylo vynuceno nedokonalostí tehdejších nástrojů, k níž není třeba se vracet. Jan Adamus po padesátileté koncertní dráze hledá klid v budhismu. Jezdí za ním na Srí Lanku. Od nástroje si ale neodpočal ani tam. Koupil si Shenai, lidový nástroj podobný hoboji, a hned se na něj učil hrát.
Nejposlouchanější
-
Martin Františák: Mlčení. Příběh chátrajícího statku, který ovládá nejstarší člen rodu
-
Václav Kahuda: Proudy. Ponořte se do spodních vod života a jeho literatury v Četbě s hvězdičkou
-
Karel Čapek: Věc Makropulos. Mistrovské drama o touze po nesmrtelnosti ve skvělém obsazení
-
Alena Zemančíková: Praskolesy. Každé rozsvícení lampy na nočním stolku rozžehne dávné vzpomínky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
