Jak v Sámilandu mluví s medvědy

„Ve školách nám vtloukali do hlavy, že naše kultura postrádá jakoukoliv hodnotu a měli bychom se naučit jí opovrhovat," vzpomíná na těžké doby světoznámá zpěvačka a aktivistka Mari Boine, dodnes nejhlasitější mluvčí národa sobích kočovníků zrozeného z ledu a roztaveného silou žhavého pohledu bohyně lásky Maddarakky. Národa, jehož šamanské zpěváky křesťanští misionáři ještě v 18. století kvůli obavám z čarodějnictví popravovali. Sámové se ale bez emotivního tradičního zpěvu joiku neobejdou: vítají s ním vycházející slunce, objímají hory, hovoří s mrtvými, řídí sobí stáda. Joiku patří k sámské každodennosti, představuje symbol národa. Joikovat se dá blízký přítel, zvuky přírody, vlci ohrožující stáda, let ptáků nebo medvědi.

Pomocí joiku mohu vykreslit charakter člověka. Já nejoikuju o té osobě, ale tu osobu, jakou má chůzi, jak mluví, co dělá. Když někoho joikuju, ta osoba je tady se mnou. Pomocí joiku můžeš vzpomínat s láskou, nenávistí, lítostí, můžeš joikovat zvířata i hory. Joik, to je jako život.
norský mistr joiku Wimme Saari v rozhovoru s Petrem Dorůžkou

Sámiland se rozkládá v nejsevernější a nejdrsnější části Evropy. Germáni s Finy Sámy postupně vytlačili k polárnímu kruhu v domnění, že tu v extrémních, s normálním životem neslučitelných podmínkách postupně vymřou. Nepovažovali je za lidi, degradovali na úroveň zvířat a posměšně jim říkali Lopaři – hadrníci. A jejich novému arktickému domovu Lapland, Hadrákov, Laponsko. „Odjakživa jsme se nazývali Sámové. Za Laponce nás označují ostatní. Vždy to znamenalo, že jsme lidé druhé kategorie, mělo to pro nás urážlivý nádech," upozorňovala vždy Mari Boine.

V současnosti v Sámilandu roztroušeně žije něco málo před osmdesát tisíc obyvatel, převážně rybářů, lovců a chovatelů sobů. Bez nároků na statut vlastní země, od 90. let ale už s uznaným jazykem, který se učí ve školách, národnostním sebeurčením, kulturní svrchovaností, vlajkou, hymnou a parlamentem. Kolonizátoři severu Evropy stojí také za tím, že každý Sám ovládá tři jazyky: švédštinu, aby se domluvil s vrchností, finštinu pro komunikaci s Bohem a sámštinu, jíž jediné rozumějí sobi.

Finská zpěvačka a skladatelka Hildá Länsman reprezentuje nejmladší generaci sámských hudebníků překlenujících tradici s moderní dobou. S matkou, slavnou zpěvačkou Ullou Pirttijärvi, tvoří skupinu Solju, což je název pro tradiční sámský stříbrný šperk. Album Ođđa Áigodat (New Times) se loni setkalo s velkým zájmem pro jeho originální koncepci: joik obě vynikající zpěvačky usadili do elektronického základu, rozsvíceného občas silou polární záře Českým národním symfonickým orchestrem a naopak drsně zdramatizovaného vkladem členů gothick rockové skupiny HIM.

Druhou hudební tvář nastavuje joikující Hildá Länsman s akordeonistkou Viivi Marií Saarenkylä v duu Vildá. Potkaly se během studií na Sibeliově akademii a debutové album Vildaluodda (Wildprint) proměnily doslova v senzaci kombinací sámských tradic, finského národního nástroje akordeonu, popových melodií, šamanského bubnování a bulharských vlivů. „Sámština je pro nás důležitá. Obsahuje spoustu slov, které ve finštině nenajdete a bez jazyka by náš národ zanikl,“ říká Hildá.